Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 5 ~

Katie

Jak se říká, rodinu si nevybíráme, ale přátele ano. To byl jeden z důvodů, proč jsem se klukům rozhodla prozatím o mém původu neříkat. Nechtěla jsem, aby si mě spojovali se zlem, aniž by mě znali. To totiž udělala velká spousta lidí mé matce. I když já nemůžu za to, že se rozhodla mít dítě zrovna s někým, kdo se proměnil v takové monstrum, kterého se všichni bojí. S tehdejším Tomem Riddlem. Nyní známým jako Voldemortem. Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, že jsem vlastně neuvěřitelně šťastná za to, že moji mamku napadlo zatajit mu jakkoli, že jsem jeho. Zabil by mě... Stejně jako zabil před necelými 17 lety jí.

Potřeboval udělat tlustou čáru za svou minulostí. Vyhladit všechno, co by ho mohlo jakýmkoli způsobem oslabovat. Tvoji matku miloval, a to ho brzdilo. Pár dní před tím, než se to stalo tě dala ke mně. Stejně tak všechny tvé věci. Pomocí pár kouzel přepsala všechny tvé údaje tak, aby vypadalo, že jsi moje dcera. S mou bývalou přítelkyní jsme se sice kvůli tomu rozešli, ale ty jsi mi za to stála. Pokud ona nebyla schopná přijmout zodpovědnost, není to můj problém. Bohužel jsem jí musel vymazat paměť, ale jak se říká, když už, tak už. S tvojí maminkou jsme se viděli naposledy v den, kdy zemřela, a to byl den, kdy jsem jí slíbil, že se o tebe budu starat jako o vlastní. Ale pamatuj, Katie. Jen pokud si někdo získá tvou plnou důvěru, včetně toho, že se mu podíváš do hlavy, řekneš mu, kdo jsi. Jsi silná a neuvěřitelně mocná. Voldemort byl slabý už od doby, kdy zabil tvou matku. Harryho rodiče ho "jen" dorazili. Ona totiž všechna moc tvých rodičů přešla na tebe, Katie. Jsi několikrát silnější než pán zla. A ještě mnohem silnější díky tomu, že o tobě neví. Nezapomeň na to.
Vybavila jsem si Jerryho řeč, když mi bylo 12. Neměla jsem mu za zlé, že mi to řekl tak pozdě. To on mě celých šestnáct let učil. Už několik let si chtěl najít jinou práci než tu, kterou měl doposud. Ono být prodavačem v supermarketu je pro kouzelníka trochu ponižující a když se mu naskytla příležitost práce na Ministerstvu kouzel, ihned ji přijal. Kvůli časové náročnosti mě ale nemohl dál učit. A teď jsem za to víc než vděčná. Bradavice jsou úžasné místo. On sám nikdy v Bradavicích nebyl. Myslím, že to byl důvod, proč se bál té zdi na nástupišti.

Od našeho rozhovoru s klukama u okenního parapetu uběhl už týden. Tak nějak jsem se díky Ronovi sblížila s Harrym a Hermionou, se kterou jsme si byly často dost silnou oporou a zároveň jsme se snažily pomoci Harrrymu s prvním úkolem, kterým byli draci. S dvojčaty jsme pořád vymýšleli nějaké hlouposti a možnosti, jak si vystřelit přinejmenším z Filche. Za celou dobu se mě ani jednou nezeptali, co se mi děje, i když na mě párkrát přišly silné křeče, když kolem nás prošel Cedrik. Naštěstí mě většinu bolela ta stejná ruka, takže jsem to sváděla na staré zranění, které není vidět. Nedokázala jsem se s tím klukem ani bavit víc jak pár sekund, bylo to nesnesitelné.

Zmocňovala se mě úzkost den ode dne víc a víc, protože jsem netušila, jak s tím vším naložit. Cedrik se mohl zranit nebo hůř, zemřít, hned u prvního úkolu. Nemohla jsem to nechat jen tak.

Bloumala jsem po hradu. Hodina obrany proti černé magii, kterou jsme měli bohužel se zmijozelem, mi začínala za půl hodiny, ale do společenské místnosti se mi nechtělo. Ne, že bych potřebovala být sama, ale bylo to daleko, a navíc nemělo cenu tam na takovou chvilku chodit. Došla jsem do třdy jako první. Ten klid byl zvláštní. Měli jsme mít nového, velmi svérázného, profesora. Moody se jmenoval, myslím.

Seděla jsem v úplně poslední lavici za Fredem a Georgem. Pár minut před začátkem se třída začala plnit. Ke mně si sedla nějaká slečna ze zmijozelu. Nevěděla jsem její jméno, ale naprosto jasně jsem si vybavila, že se hodně bavila s Cedrikem. Modlila jsem se, aby se s ní dalo bavit. To už si do lavice přede mnou sedla i dvojčata.

"Ahoj, já jsem Katie a tohle jsou Fred a George" natáhla jsem k mé spolusedící ruku, pokývla hlavou ke klukům a doufala, že mě neodbyde. "Ahoj, já jsem Lucy, moc mě těší," zářivě se usmála na nás tři a já si, tak, aby to ona neviděla, úlevně vydechla. Fred se zaculil a věnoval mi doslova hřejivý úsměv. Cítila jsem, jak se mi krev valí do tváří, a to už naštěstí přišel profesor Moody. Neunikl mi Fredův zkoumavý pohled, kterým se na mě díval. Po pár vteřinách se musel otočit, ale bylo na něm vidět, že to bylo to poslední, co chtěl.

Celou hodinu mi bylo nějak zvláštně. Snažila jsem se přijít na to, proč. Po nějaké chvíli jsem poznala, že čím blíž ke mně profesor byl, tím horší jsem měla pocit. Bylo to jako bolest břicha. Ale taková, kterou máte, když si s vámi hrají nervy. Ne ta od žaludku. Něco bylo špatně. Na tom profesorovi bylo něco, co na mě určitým způsobem působilo a takové věci byly buď špatné, nebo ještě horší. Tím myslím, že byly spojené s mým otcem.