Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 13 ~

Time skips

Katie

Od posledního úkolu a tím pádem i naší první pusy s Fredem uteklo pár dní a nastal den posledního úkolu turnaje tří kouzelníků. Fred a George na mě byli možná ještě milejší než dříve, s Fredem jsme si neuvěřitelně rozuměli, několikrát mezi námi byli takové ty krásné chvíle, ale žádný další polibek. Pokaždé vypadal, jakoby potřeboval povolení ode mě. Což bylo neuvěřitelně roztomilé. My tři jsme byli nerozdělitelní. Díky nim a ostatním, jako byli Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Neville a další jsem si konečně připadala, že mám přátele, kterým na mě opravdu záleží.

Bylo těsně po obědě, šli jsme s dvojčaty po chodbě a něčemu se hrozně smáli, když se mi z ničeho nic podlomila kolena a projela mnou bodavá bolest. Kdyby mě George nechytil, už bych ležela na zemi. "Katie, co se děje?" Zeptal se frustrovaně. Díky bohu okolo nás nebylo moc lidí. Rychle jsem se rozhlédla. Cedrik běžel směrem k nám, vypadalo to, že někam spěchá. "Sakra," chytila jsem se George. Čím blíž Cedrik byl, tím silnější bolest jsem cítila. Musela jsem zařídit, aby se u nás nezastavil, takže jsem se z posledních sil otočila směrem k oknu a dělala, že se dívám ven. Ve chvíli, kdy proběhl okolo nás mi vytryskly slzy do očí. Bylo to nesnesitelné. Znovu jsem se málem sesunula na zem, tentokrát mě chytil Fred a všichni studenti už naštěstí zmizeli z chodby. "Katie, do háje, co se děje? Odvedeme tě na ošetřovnu," řekl starostlivě. "Ne," řekla jsem prosebně, "jen to ne, kluci, dejte mi chvilku." Opřela jsem se o Freda a snažila se zhluboka dýchat. Když bolest pominula, narovnala jsem se. "Tak jo, ale musíte být naprosto zticha, až vám to řeknu, kluci, jinak -" začala jsem vysvětlovat, ale přerušila mě Hermiona, která se k nám přiřítila, že máme jít, že za chvíli začne turnaj. Mohla jsem se jen modlit, aby byl v pořádku. Kluci se na mě ještě jednou starostlivě a obranářsky podívali, a nakonec jsme se vydali směrem k místu, kde se poslední úkol konal.

Hrála hudba, všude bylo veselo, jen já se nedokázala usmívat přes znovu narůstající bolest. Když všichni účastnící zmizeli v bludišti, začala jsem být značně nervózní, jako většina ostatních. Byla jsem vděčná, že můžu sedět, všechno mě bolelo a mísilo se to zase s tím nepříjemným pocitem v žaludku. "Takže Katie," začal George, "nechtěla jsi nám něco říct?" Řekl to s nadsázkou, vstřícným hlasem. "Teď ne, Georgie, až budeme jen sami tři." Odpověděla jsem a chytila je oba za ruce. Z ničeho nic se někde uprostřed bludiště modře zablesklo a my čekali, že se teď všichni účastníci, včetně Cedrika přemístí k nám a bude konec tohohle pitomého turnaje. To se ovšem nestalo. A bolest v mém těle se vystupňovala na sto. Vyhledala jsem Brumbálův pohled, který se na mě podíval se znatelným strachem v očích. Měla jsem vykulené oči a snažila se zhluboka dýchat. Kluci se na mě dívali dost vyděšeně. Jenže pak se to stalo. Bolest zmizela. Z ničeho nic. Dala jsem si ruce před ústa a vrhla na Brumbála výraz 'stalo se'. V tu chvíli se k nám přemístil Harry s Cedrikem. Respektive s Cedrikovým tělem. Polila mě hrůza a rozbrečela jsem se. Mohla jsem mu zachránit život už první den turnaje. Mohla jsem. To samé profesor Brumbál. Mohlo to dopadnout jinak. Brečela jsem pořád a ani jsem si nevšimla, že mě někdo posadil a teď mě drží v obětí. Bylo mi to jedno.

"Půjdeme," zašeptal mi Fred po chvíli do vlasů. Pomohl mi vstát. Chytl mě za ruku, George vzal druhou a odešli jsme směrem k Bradavicím. "Můžeme se ještě na chvíli projít, prosím, kluci?" Zašeptala jsem slabým hlasem. "Samozřejmě." Řekli jednohlasně.

Došli jsme k malé lavičce před hradem. Rozhlédla jsem se a posadila se ke klukům. Přitáhla jsem si nohy pod bradu a zadívala se do dálky. "Nechci kolem toho chodit. Nemám sílu vysvětlovat všechno, ale je fér vám říct alespoň něco." Znovu mi začaly téct slzy, ale tentokrát jsem se to snažila nevnímat. "Mám určitou schopnost. Z jednoho úhlu dost nepříjemnou. Určitým způsobem dokážu předvídat budoucnost. První den, jak jsem se vás omylem chytla u stolu za nohy, to bylo způsobené samotným pohárem. Když ho profesor Brumbál odkryl, vyvalilo se z něj obrovské množství negativní energie. Vždycky mě začne bolet celé tělo. Od nohou, přes ruce až do hlavy. Často jsem u toho omdlívala, ale teď se mi to už daří ovládat. V den, kdy začali zájemci házet svá jména do poháru, mě ta bolest zasáhla po druhé." Odmlčela jsem se a sklopila hlavu. "Když tam své jméno hodil Cedrik. V tu chvíli jsem mu mohla zachránit život." Zavřela jsem oči a přerývavě se nadechla. Kluci mi položili konejšivě ruce na záda. "Pak se bolest stupňovala, pokaždé, když jsem ho potkala a dnes to bylo nejhorší. Jediní, komu jsem řekla, že mu hrozí nebezpečí byl Brumbál a Harry. Neřekla jsem jim tohle všechno. Jen, ať na něj dají pozor. Možná by nezemřel, kdybych jim to řekla celé. Možná jsem mohla udělat víc," tentokrát jsem se znovu rozbrečela. Fred a George mě objali. "Nemohla jsi udělat víc, Katie, ty jsi v tom turnaji nebyla," řekl Fred, "jo, není to tvoje vina, netrap se tím, prosím," pokračoval George, "nemusíš nám říkat víc, zatím, chápeme to. Potřebuješ si odpočinout." Ukončil to Fred.

Trochu jsem se uklidnila. "Netuším, co bych bez vás dělala." Chytla jsem je oba a vstala z lavičky. Zamířili jsme do Nebelvírské společenské místnosti.