Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

55

Prosím prosím udělejte pro mě jednu věc a pusťte si ke čtení Drivers licence od Olivie Rodrigo. Snažila jsem se tuhle kapitolu psát tak, aby každá její fáze zapadla do části písničky, která odpovídá jak rytmicky tak "emočně". Samozřejmě to záleží na rychlosti čtení, ale NENECHTE SE TÍM OMEZIT. Má to úplně jiný ráz. DĚKUJU ! ♥️

S láskou vaše
_hammerka_

P.S. Nezapomeňte mě sledovat na mém instagramu @_hammerka_

***

Katie

Stála jsem před obrovskou ruinou Bradavic, které jsem skoro nepoznávala. Hruď se mi okamžitě sevřela při vzpomínce na ten jeden sen, když jsem ještě byla ve škole jako student. Věděla jsem, že je to ono. Že když vejdu do Velké síně, bude tam ležet.

Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na vchod do té místnosti. Kolem mě ležela těla studentů, mezi kterými jsem poznávala své přátelé. Zachvátila mě obrovská panika, nedařilo se mi dýchat. Dusila jsem se. Rozhlížela jsem se v posledních nadějích, po prázdném dvoře, že bude stát někde o podál, ale jeho zrzavé vlasy byly v nedohlednu. Co mě děsilo víc bylo, že jsem nedokázala zaslechnout ani jeho myšlenky. Dýchání už bylo všechno, jen ne lehké. Po chvíli jsem konečně zprovoznila svoje nohy a rozběhla se směrem k hradu.

Doběhla jsem do Velké síně, rychle se rozhlédla, ale stuhla jsem v momentě, kdy jsem viděla Georgieho objímat ostatní členy jeho rodiny. Brečel. Slyšela jsem jeho zoufalé myšlenky křičící o pomoc. V jeho očích už nebyla vůbec žádná radost. Ten smích, na který jsem byla zvyklá. Nic a to mě uvádělo v ještě větší paniku. Všimla jsem si těla na zemi za ním a polkla obrovský knedlík, který se mi udělal v krku.

"Ne," zašeptala jsem a v tu chvíli se něco stalo. Ty pocity udeřily všechny moje smysly. Zoufalství, beznaděj, samota, zlost a obrovský, nepotlačitelný vztek.

Zavřela jsem oči. Nádech. Buch. Výdech. Buch. Snažila jsem se vnímat tlukot svého srdce a po nějaké chvíli utichl všechen hluk okolo mě. Mísily se ve mě moje pocity a já k nim pomalu začala jako magnet přitahovat pocity všech ostatních.

Vše dohromady ve mě začalo vřít jako voda. Otevřela jsem oči a měla v hlavě jen jeden cíl. Jinak prázdno. Nemyslela jsem na následky, na ostatní, na sebe, na nic.

Začala jsem si automaticky razit cestu směrem k nehybnému tělu člověka, kterého jsem milovala víc, než sama sebe. George si mě všiml jako první a chtěl mě obejmout, ale moje ruce ho jednoduše odstrčily. Nevěděla jsem o sobě.

Moje síla nade mnou konečně převzala kontrolu, ale tentokrát jsem neměla v plánu ji držet po pokličkou. Vzpomněla jsem si na všechny ty hodné lidi, které jsem nezachránila. V tu chvíli jsem si přála zemřít, pokud to znamenalo vyměnit svůj život za jeho.

Klekla jsem si vedle Fredova nehybného těla a bez rozmyslu mu položila jednu dlaň na hruď, na srdce a druhou na pravý spánek. Zavřela jsem oči a nechala všechnu tu sílu, všechny ty pocity, všechnu tu lásku, všechen ten život proudit do něj. Ztrácela jsem vědomí, nejspíš jsem umírala, ale to všechno nebylo důležité. Nevnímala jsem hlasy kolem mě, ani ruce, které se mě snažily od Freda odtrhnout. Jen co se mě někdo dotkl, odhodila jsem ho pryč.

Vzbuď se! Zakřičela jsem do jeho myšlenek a poslední věc, kterou jsem cítila, než jsem vyčerpala své poslední síly byl jeden slabý úder jeho srdce.

George

Vyděšeně jsem si klekl vedle Katie. "Ne, ty ne, prosím," šeptal jsem, když se mi po tvářích koulely další a další slzy. V tu chvíli jsem uslyšel těžký nádech. Podíval jsem se nadějně na Katie, ale ta byla stále bledá a srdce jí tlouklo tak slabě, že skoro nebylo cítit.

Když mi došlo, co Katie udělala, zalapal jsem po dechu a vrhl pohled na Freddieho, který se začal namáhavě zvedat. Okamžitě jsem ho jednou rukou objal, mezi tím, co jsem druhou držel Katie. "Co se stalo?" Zašeptal, když ho začali objímat i ostatní. Odtáhl jsem se.

"To Katie," zašeptal jsem. Když ji Fred uviděl, zbledl. "Ne, ne, ne, ne, ne," začal mumlat. "Oživila tě," zašeptala mamka.

"Děláte jako kdyby byla mrtvá," zasípal jsem frustrovaně, "dokud ji bije srdce, může přežít!" Snažil jsem se.

"Uhněte z cesty," ozval se za námi hlas a madam Pomfrey se hrnula směrem k nám. "Běžte," řekla, "ještě není po všem. O ně dva se postarám." 

Nechtěl jsem tam mého bratra ani Katie nechávat. Ten pocit prázdna a zoufalství, když jsem ho viděl ležet na zemi bez známky života jsem cítil pořád dost silně v hrudi.

V tu chvíli, když jsem přiběhl do patra, kde měl být jsem ztratil důvod, pro který jsem bojoval. Ztratil jsem něco, co mě drželo při životě a co mě každý den dokázalo povzbudit a rozesmát. Fred byl pro mě nejlepší přítel a hlavně ten nejlepší bratr, jakého jsem si ani nemohl představit.

To poslední, co jsem v tu chvíli chtěl bylo, ho opustit, ale i když jsem musel, držel jsem se co nejvíc vzadu tak, abych na něj viděl.

Katie

Nedokázala jsem otevřít oči. Slyšela jsem okolo sebe hlasy, některé jsem rozeznávala, některé ne. Všechno bylo v mlze. Ale jediné, co jsem cítila opravdu jasně, byl klid. Z nějakého důvodu zmizel všechen vztek, který jsem kdy cítila. Všechno bylo pryč a já se mohla konečně nadechnout. Nikdy jsem nečekala, že by něco takového mohlo nastat.

Chtěla jsem otevřít oči, ale sebemenší pohyb v obličeji vyvolal nesnesitelnou bolest hlavy. Ucítila jsem něčí dlaně v těch mých. Jediné, na co jsem se zmohla, byl jemný stisk. Ti dva, kteří mě drželi, nebo snad jeden? Ho nemohli bez většího soustředění ani cítit.

"Katie?!" Vyjekl jeden z nich. Ten hlas mě donutil prudce otevřít oči, čehož jsem v tu samou vteřinu litovala a bolestí je zase rychle silně zavřela a svraštila čelo.

"Šššš, nemusíš nic dělat, jsme tu všichni, klid," zašeptal George. "A díky tobě jsem tu i já," dodal Fred a políbil mě na čelo. Ucítila jsem na své tváři cizí slzu. Smísila se s těmi mými. Namáhavě jsem zvedla ruku a aniž bych otevřela oči, položila mu ji na tvář a konečně se přes úsměv rozbrečela. Cítila jsem všechno. Štestí, radost, smutek, úlevu.

Fredovy paže mě jemně nadzvedly a skončili jsme v pevném obětí. "Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Miluju tě, Katie slyšíš, miluju tě, už nikdy tě nepustím," šeptal. Ze strany se k nám přidaly ještě jedny ruce. "Děkuju," zašeptal George rozechvěle. "Za co?" Zmáčkl mě ještě silněji v obětí. "Za všechno."

Upřímně jsem nečekala, že se mi podaří ho přivést zpátky, ale nejspíš jsem tak nějak znovu překvapila sebe sama.

"Co se stalo s otcem?" Zeptala jsem se, když jsem se uklidnila a přece jen pomalu, i přes bolest, otevřela oči. "Je mrtvý," ozval se Harry. V tu chvíli mi zacvakl poslední kousek do celého obrázku. Proto jsem necítila vztek. Otec zemřel a s ním i všechny moje pocity zlosti.

Usmála jsem se na něj, když jsem si všimla jeho provinilého, ale naprosto pevně přesvědčeného pohledu říkajícího, že toho nelituje a nic jiného si nepřál. "Dobře," kývla jsem hlavou a přejela pohledem po všech ostatních, kteří se na mě zářivě usmívali a postupně mi začali děkovat a mačkat mě v obětí.

***
Reálně, kdo jste si sakra myslel, že bych Freda zabila?? To bych zabila kousek sebe, jak moc ho zbožňuju 😭😭♥️