Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 52 ~

Katie

"Co se stalo?" Zeptal se mě Ron. Probudila jsem se před dobrými dvěma hodinami. Potřebovala jsem nějakou chvíli, než mě přestala bolet hlava a než jsem se vůbec probrala.

"Co?" Podívala jsem se na něj unaveně, ale zmateně. "Po tom, co tě unesli, co se dělo?" Zeptal se znovu. "Aha," řekla jsem. "No, přenesli mě do toho Malfoyovic domu, tam, kde jste mě našli. Hned první den se ze mě snažili dostat, kdo jsem. No. Řekla jsem, že jsem Harryho sestra." Usmála jsem se, když se na mě ostatní zmateně podívali. "Byl to fakt super plán, nemohla jsem jim vybalit, kdo jsem, když mě mohli bez okolků zabít. Tohle byl jediný způsob, jak se udržet naživu a zajistit si cestu ven." Dovysvětlila jsem. "Nechali mě od té doby být. Pak se objevila Lenka s jejím tátou a nakonec naštěstí vy. Myslím, že mě unesli jen proto, že se mě báli." Uchechtla jsem se. "Nedivím se," zamumlal Ron a já se naplno rozesmála, což způsobilo nepříjemnou bolest v boku a smích mě okamžitě přešel.

"Nebudu chodit kolem horké kaše," řekla jsem po chvíli, pohledem propalující zrzka přede mnou. "Jsou Fred a George v pořádku? Upřímně to jediný, co si teď přeju je, je vidět. Hlavně Freda," zamumlala jsem.

"Nikomu se nic nestalo, ale na přemisťování nemáš dost síly, Katie," začal Harry. "Ale-" chtěla jsem se bránit. "Ale budeme se brzy vracet. Vyvětlíme jim to, až se vrátíme. Fred to pochopí." Usmál se na mě Harry.

Někde hluboko, hodně hluboko uvnitř jsem věděla, že má pravdu.

"Jsi blázen, nemůže s vámi, vždyť to nezvládne, viděl jsi jak je slabá?!" Slyšela jsem druhý den z postele Hermionin hlas. "Nenecháme ji tu. Zaprvé, by nás asi zabila a za druhé, Hermiono, potřebujeme ji." Odpověděl ji Harry. Vstala jsem a trochu křehkým, ale rázným krokem jsem se vydala k dveřím. "No to si piš, že bych vás zabila." Ušklíbla jsem se na Hermionu, když jsem trhnutím otevřela dveře a oba nadskočili leknutím. "Jdeme."

Přenesli jsme se do temné uličky kousek od banky. Nebylo to nic příjemného, tlačit se s Harrym pod neviditelným pláštěm, ale bylo to pořád lepší, než být Bellatrix. I když, s mým vztekem by se to možná hodilo, ale- přemýšlela jsem, než mě někdo vytrhl z myšlenek. Neuvědomila jsem si, že už jsme vešli do banky. "Vědí to. Vědí, že to není ona." Řekl Griphook. Dostalala jsem se těm skřetů, do hlavy a skutečně, věděli, že před nimi nestojí Bellatrix. Mezi tím, co se Bellatrix hádala s jedním z těch skřetů, ve mě začal vřít vztek. "Imperio," zašeptala jsem a konečně toho skřeta donutila vzít nás dolů, do trezoru.

Cesta nebyla úplně příjemná a mně se začal obracet žaludek. Když už jsme konečně zastavili, a já myslela, že je všechno dobrý, spadli jsme z pěkné výšky. Ten vozík byl pěkná blbost. "Aresto momentum!" Zakřičela Hermiona a díky tomu nás, no, zachránila.

Začala jsem se cítit znovu nepříjemně unavená. "Když slyší tenhle zvuk, očekává bolest!" Dívala jsem se na to vystrašené stvoření a nebyla jsem si jistá, jestli to tam chci strhnout, nebo je nejdřív zabít a pak strhnout.

Po nějaké chvíli Griphook konečně otevřel ten trezor a já ucítila neuvěřitelnou bolest. "Katie?!" Vyjekla Hermiona, když si mě všimla. Držela jsem se za břicho a v tu chvíli jsem vážně myslela, že se pozvracím. "To nic, běžte, já počkám venku." Otočila jsem se k nim zády a popošla chodbou kousek dál.

Přemýšlela jsem, kolik těch viteálů ještě zbývá. Žádný jiný jsem necítila, že by jsem reagovala jen, když jsou blízko? Očividně necítím ani, když je ničí. Cítila jsem smutek a strach. Co když jsem cítila přesně to, co otec? Je to jeho duše, tím pádem jsem s tím částečně spojená i já.

Uslyšela jsem cinkání na podlaze. "Poháry?" Zeptala jsem se jen tak do vzduchu. "Máme ho!" Uslyšela jsem Hermionu, ale čím blíž byli, tím víc to bolelo. "Nemůžu být u toho!" Řekla jsem ji, aby pochopila, co způsobuje mou bolest. "Tak to jsme v háji." Zamumlal Ron.

Od té chvíle šlo všechno ráz na ráz a vlastně jsem si ani neuvědomila, jak jsem skončila na zádech toho draka. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla ta bolest. Snažila jsem se ji zahnat. Jakkoli. Nesoustředit se na ní, zabít ji, vyměnit ji za vztek, ale nic nepomáhalo. Bylo to, jako kdyby vycházela ze mě. Jako kdyby moje vnitřnosti věděli, co je ten předmět zač a dávali mi najevo, že tohle tolerovat nebudou.

Když jsme se konečně dostali na zem, myslela jsem, že omdlím. Ty tři jsem neposlouchala. "Je to lepší?" Přišel ke mně Harry. Viteál nechal Hermioně, která si stoupla dobrých deset metrů daleko. Byla jsem tak hluboko v myšlenkách, že jsem si ani neuvědomila, že je ta bolest pryč. Podívala jsem se mu do očí a se slabým úsměvem přikývla. "Musíme se přemístit." Řekl a otočil se na Hermionu s Ronem. "Já s Katie a vy dva zvlášť. Sejdeme se na místě." Natáhl ke mně ruku a společně jsme se přemístili do místa, které jsem v té tmě nedokázala popsat.

Během několika minut jsme zaslechli alarm a rozeběhli se nejbližsí postranní uličkou co nejdál to šlo. Doběhli jsme k mřížím. Chtěla jsem je nechat jednoduše vybouchnout, když se najednou ozval hlas. "Sem, Pottere," zašeptal a my konečně našli úkryt.

Nemyslelo mi to. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Nechtěla jsem spát, ale poblíž toho viteálu, jsem nedokázala existovat. Ten rozhovor, který vedlo trio s Aberfortem muel být zajímavý, ale já se musela věnovat něčemu jinému. Někde v dálce zjsem aslechla myšlenky. Tak slabé, že bylo těžké je rozeznat, ale ve chvíli, kdy jsem poznala, komu patří, jsem se probrala. Fred. Prolétlo mi hlavou. Bože můj. Musí být blízko. Chci ho vidět. Moje myšlenky začaly bláznit.