Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 47 ~

Katie

Ta zpráva prolétla celým kouzelnickým světem rychleji, než světlo. Brumbál byl mrtvý a od té doby bylo nad slunce jasné, že jde do tuhého.

"Musíme sem Harryho dostat, je u Dudleyových." Seděla jsem těsně vedle Freda na gauči s pokrčenými koleny pod bradou. Neposlouchala jsem vůbec, o čem se bavili, jen jsem pozorovala jediné místo před sebou. Jakmile však zmínil Harryho jméno, probrala jsem se a zvedla pohled. Od doby, co se u Weaslyových začali pravidelně scházet členové řádu, byla jsem čím dál tím víc nervózní a uzavírala se do sebe. Věděla jsem, že jim to budu muset říct. Jak o tom, kdo je můj otec, tak o tom, co si myslím o Harrym, ale vzhledem k tomu, co se dělo, jsem byla čím dál tím víc skeptická. Fred si začal mých změn v chování všímat už dávno, ale nikdy se neptal. Věděl, že si k tomu potřebuju dojít sama.

"Proč?" Zeptal se Ron. "Hlídáček." Odvětil Moody jednoduše. "Molly, Ginny a Katie zůstanou tady. Fleur může s námi, ale rozhodnutí nechám na tobě," podíval se na ní. Zatnula jsem pěsti a překvapeně se na něj podívala. "No to teda ne," řekla jsem a okamžitě se všechny pohledy obrátily ke mně. "Jak si sakra můžete myslet, že bych neletěla s vámi?" Pokračovala jsem. "Katie, vážně bys-" začal Fred. Všímal si, jak se mnou začíná cloumat vztek a konejšivě mě hladil po zádech, ale Moody ho přerušil. "Jak jsem řekl, zůstanete tady," mluvil Moody mezi tím, co ke mně udělal několik odvážných kroků. Snažila jsem se dýchat zhluboka tak, aby si toho všimlo co nejméně lidí. "Myslím, že byste měl zůstat stát." Řekl rozhodně George a postavil se mezi můj naštvaný pohled a Moodyho.

"Ehm," ozval se po chvíli Arthur, "nechci do toho kecat, ale tady jsou nějaké nevyřešené trable, nebo-?" Nechal otevřenou otázku. George s Fredem a Ronem se na sebe podívali, až nakonec stočili pohled ke mně. George jemně odstrčil Moodyho několik kroků zpátky. "Omlouvám se, profesore," ozval se z ničeho nic Ron, "ale já si taky myslím, že by Katie měla jít s námi." Omluvně se na mě podíval. "Jo? A pročpak to?" Zeptal se Moody. "Prostě pro-" začal, ale někdo ho přerušil. "To má něco společného s tím snem, že?" Byl to Arthur a já strnula, koukajíc na jedno místo někam mezi koberec a stůl. "Jakým snem?" Zeptala se Molly zmateně. Cítila jsem na sobě Fredův pohled.

"Tenkrát, jak mě zranili," pokračoval Arthur s pohledem stále připnutým na mě, "v tom snu nebyl jen Harry, ale i Katie. Od té doby jsme o tom nemluvili, upřímně jsem se nechtěl ani ptát, ale nějak mě to nutí pokládat si otázku, jak?" V tu chvíli mě něco vyhodilo z gauče proti zdi a já se dívala do očí Moodymu, který šel rychlým tempem přímo proti mě. "Ne!" Slyšela jsem Freda. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Věděl, že zuřím. Přeskočil gauč, ale Moody ho odpálil zpátky, až dopadl na zem.

Do té doby mě jeho kouzlo drželo nad zemí, ale ten vztek, který mnou zacloumal v tu chvíli byl silnější. Okamžitě jsem dopadla na nohy a Moody zalapal po dechu. Snažila jsem se soustředit, abych nevybouchla, když se někdo objevil vedle mě a pak se společně se mnou přenesl jinam. Stála jsem venku, na čerstvém vzduchu. "No tak, uklidni se, jsem tady," šeptal Fred. Opřela jsem se o jeho hruď a uvolnila všechny doposud napjaté svaly.

George

"Co přesně," začal šokovaně taťka, "se tady sakra právě odehrálo?" Zeptal se a pohled stočil ke mně. "No, řekl bych, že ta vaše Katie nám očividně něco tají." Řekl Moody. Protočil jsem oči. "Wow," odpověděl jsem sarkasticky. "Ty o tom něco víš?" Zeptala se mamka. Posadil jsem se na křeslo a opřel se. "Jo, ale pamatujte si jedno. Katie nikdy nebyla proti nám. Naopak. Myslím si, že jediný důvod, proč na vás" podíval jsem se na Moodyho, "chtěla vystartovat byl ten, že jste si dovolil ublížit Fredovi." Uculil jsem se, když jsem si už po několikáté uvědomil, jak zatraceně je ta holka silná. "A věřte mi, že přijít do křížku s ní nechcete." Vrhl jsem na něj dost strohý pohled, než se ozvalo otevírání dveří a dovnitř vešel Fred s Katie v závěsu. Posadili se na gauč.

Sedl jsem si z druhé strany vedle Katie. Ron se usadil vedle nás na židli a ostatní se shromáždili naproti a až na Moodyho, který se podezíravě mračil se všichni tvářili co nejvřeleji to šlo. Samozřejmě taťkovi s Lupinem to šlo nejlíp. Všiml jsem si, že Fred drží její ruce ve svých. Nedivil jsem se. Ty její se klepaly jako kdyby měla zimnici. Objal jsem ji okolo ramen.

Katie

"Takže?" Zeptal se potichu Arthur, aby prolomil to ticho. Ruce se mi klepaly čím dál tím víc a já se nikdy v životě necítila nervózneji než v tu chvíli. Vydechla jsem všechen vzduch, o kterém jsem nevěděla, že zadržuju. Teď nebo nikdy. "Víte," začala jsem, ale musela jsem si odkašlat, abych byla vůbec slyšet. "Nikdy jsem vám neřekla nic o mé rodině. Nikdy jsem se s vámi," vzhlédla jsem k Arthurovi, ale okamžitě se koukla zpět na podlahu, "nebavila o tom snu a i to, že jsem," odmlčela jsem se, "zmizela, bylo všechno z jednoho důvodu." Zavřela jsem oči a snažila se zatlačit slzy, které se nekompromisně valily dopředu. Bála jsem se, že mě odepíšou. Že nenechají Freda, aby se mnou nadále byl, že se už nikdy nepodívám do jejich obchodu, že mě budou považovat za něco... jiného. Ostatně by to byla pravda.

"Nejsem na to pyšná," mluvila jsem dál, "ale jak se říká, rodinu si nevybíráme. Já-" polkla jsem a cítila, jak se Georgovy ruce okolo mě obtáhly ještě víc. "Můj otec je on." Vzhlédla jsem s nadějí, že to pochopí, že to nebudu muset říkat. Všichni naopak vypadali zmateněji, než se na Arthurově tváři rozlil výraz uvědomění a následně viditelný šok. "On." Šeptal a strhl tím na sebe pohledy všech okolo. Cítila jsem, jak se Freddie napnul v očekávání, jaké reakce se dočkáme. "Pán zla je tvůj otec." Dokončil Arthur myšlenku a všíchni okamžitě střelili pohledem ke mně se stejnou emocí jako on. Šokem.