Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

53

Y'ALL ARE NOT READY FOR THE END.

Mimochodem, omlouvám se, že to tak trvalo, ale je to tu! Konečně jsem našla sklulinu ve zkouškovém a našla čas na to, co miluju! ♥ (Tím myslím psaní, ale jo, Freda taky :D)

Katie

"Vrací se," zašeptala Hermiona. "Kdo to s ní jde?" Ozval se Ron. "A proč se usmíváš?" Dodal, když si všimnul mého obličeje. Fredovy myšlenky mě probraly na tolik, že jsem dokázala nejen konečně reálně myslet, ale i naprosto přesně identifikovat osobu za Arianou.

Ve chvíli, kdy se obraz otevřel se za ním objevila ta známá tvář. "Neville," usmál se Harry. "Ty vypadáš-" "Příšerně, já vím," opětoval nám úsměv, když jeho pohled spočinul na mě. "Katie," zasmál se. "Máš vůbec tušení, jak moc jsme se o tebe báli?" Zeptal se. "Hlavně teda Fred. Ten byl strachy bez sebe. Abe," oslovil Neville muže za námi, "ještě tudy projdou další lidi."

Nebyla jsem schopná poslouchat jejich rozhovor, jak jsem se těšila, až je všechny uvidím.

"Trochu se pobavíme, jo?" Řekl s úšklebkem Neville těsně před tím, než se před ním otevřely dveře. "Lidi, podívejte, mám překvapení." "Zase něco z Aberfortovy kuchyně?" Zeptal se někdo. Vydechla jsem přebytečný vzduch a snažila se zaplašit slzy. Neville odstoupil a když všichni zahlédli Harryho, začali nadšeně jásat. Doufala jsem, že uvidím Freda, ale ten v místnosti nebyl.

"Neville?" Zeptala jsem se. "Neboj se, někdo tě k němu zavede." Usmál se a objal mě okolo ramen. "Tak Harry, jaké jsou plány?" Zeptal se Neville. To bych taky rád věděl, slyšela jsem Ronovy myšlenky. "Dobře, musíme najít něco, co je schované tady na hradě. A pomůže nám to porazit vy víte koho." Harry povídal dál, ale já se na to nedokázala soustředit. Jediný na co jsem dokázala myslet byl Fred, jeho obličej, doteky, rty.

"Harry," přiběhla z ničeho nic Ginny. "Ahoj," pokusil se o kontakt Ron. "Snape ví, že je tady, ví, že Harryho viděli v prasinkách." Řekla. Nechtěla jsem pokazit jejich moment, ale nešlo to. "Ginny," vystoupila jsem z Nevillova stínu. Vykulila oči, jakmile mě uviděla, "kde je Fred?" Zeptala jsem se. Chvíli jí trvalo zpracovat, že tu skutečně jsem, ale jakmile se jí to povedlo, okamžitě mě objala. "Zavedu tě za ním," zašeptala a vzala mě za ruku před tím, než vrhla poslední pohled na Harryho.

"Musíme být potichu," zašeptala. "Se mnou se nemáš čeho bát," uchechtla jsem se. Vedla mě několika chodbami, než jsme došli do další místnosti. Nevěděla jsem, kde jsme, ale když jsem uviděla toho jednoho zrzka sedícího na gauči, rozbušilo se mi srdce několikanásobně. "Počkej," zašeptala Ginny, což upoutalo Arthurovu pozornost. "Ginny, je Ron v pořádku?" Kousek vedle Arthura jsem si všimla Geroge. Pozoroval Freddieho se smutkem v očích. Nedokázali se smát. Nebyli to oni.

Dívala jsem se na Freda. Ani se nepohnul. A to byl moment, kdy jsem si dovolila navštívit jeho myšlenky.

Ta zoufalost byla hrozná. Bál se, ale byla jsem pryč až moc dlouho na to, aby dál doufal, že žiju. Bylo mi najednou tak smutno, že jsem se nevrátila hned, jak to šlo. Že jsem ho tam nechala samotného. "Jo, Ron je v pohodě." Usmála se Ginny. "A přišel s nimi ještě někdo další." To donutilo George vrhnout na Ginny překvapený a nadějeplný pohled a Freda vyskočit z gauče. Měl tak unavené oči. Jakmile jsem vyšla z té temné chodby, všichni zalapali po dechu.

Fred tam chvíli šokovaně stál. Nedokázal zpracovat, že tam vážně jsem. Přes slzy jsem se usmála a vydala se rychlou chůzí směrem k němu. Udělal tři dlouhé kroky a objal mě. Zhluboka jsem vydechla všechen přebytečný vzduch a konečně uvolnila napětí, které mi svazovalo celé tělo. Na plno jsem se rozbrečela. Bylo mi jedno, kdo tam byl. "Ty žiješ," zašeptal. Zvedla jsem hlavu a přitáhla si ho do polibku. A pak jsem se začala smát.

Time skips

Bylo to už nějkou chvíli, co Snape zbaběle utek a profesorka McGonagallová nechala odvéstcelou Zmijozelskou kolej do sklepení. Ale mně to bylo tak nějak všchno jedno. Měla jsem u sebe freda a na ničem jiném mi nezáleželo.

Fred

Uviděl jsem Harryho odcházet z hlavní síně a přitáhl si Katie ještě blíž k sobě. "Opovaž se jít s ním," zašeptal jsem. Když se ke mně přitulila, vydechl jsem úlevou.

Od té chvíle šlo všechno ráz na ráz. Bylo hrozné, ale zároveň fascinující sledovat, jak se okolo Bradavic tvoří ochranná bariéra. Nedokázal jsem si připustit myšlenku, že je to jen škola. Škola s dětmi, které se chtěly učit, ne bojovat. "Frede? Freddie!" Probral jsem se z myšlenek a podíval se na George. "Hm?" Katie mě držela starostlivě za ruku. "Půjdeme nahoru, dobře?" Zeptal se mě. Podíval jsem se na Katie a zaplavila mě vlna strachu, že bych o ni mohl přijít.

Stáli jsme na hradbách Bradavic a dívali se na to, jak Voldemortova armáda bombarduje bariéru, jak se jí snaží prolomit. "Harry mě potřebuje," zašeptala najednou Katie mezi mnou a Georgem," podíval jsem se na ní. "Ne, prosím," zašeptal jsem. Přitáhla si mě do polibku. "Miluju tě," zašeptala, když si opřela svoje čelo o moje, "ale musím jít, chce se setkat s mým otcem, to mu nedovolím," podíval jsem se jí do očí a přikývl, aby pochopila, že tomu rozumím. Věděl jsem, že nikam nechce, bylo to jasně vidět v jejích očích. A najednou byla pruyč, jako lusknutím prstů. Přemístila se.

Stál jsem tam jako solný sloup. "Freddie," ucítil jsem něčí ruku na rameni. "Bude v pořádku. Všichni budeme, dobře?" Zeptal se a věnoval mi povzbudivý pohled. "Mám tě rád." Zašeptal jsem a objal ho. "Já tebe taky. Budeme v pořádku," zašeptal z novu. Vypadalo to, že se snaží spíš přesvědčit sebe. Ale nad tím nebyl čas přemýšlet. Bariéra padla a na nás se řítily stovky smrtijedů.

Katie

"Bože můj, proč, proč?!" Nadávala jsem pro sebe. Přemístila jsem se ke komnatě nejvyšší potřeby, kde podle všeho Harry zmizel. Odmítala jsem s ním hledat otcovy kusy duše, věděla jsem, že to zvládne sám. Z ničeho nic se chodby začaly plnit vyděšenými studenty a já bojovala hlava nehlava doslova o život. Nevím, jak daleko od komnaty nejvyšší potřeby jsem se dostala, přemisťovala jsem se z místa na místo, ale po nějaké chvíli jsem zaslechla ronův hlas. "Podívej se mu do hlavy, musíme zjistit, kde je." 

Přišla jsem až k nim přesně ve chvíli, kdy Harry otevřel oči a trochu překvapeně se podíval přímo na mě, což domnutilo Hermionu a Rona se otočit. "Vím kde je." Řekl rozhodně a všichni čtyři jsme se rozběhli ven z hradu. Bylo to příšerné, všude byl prach, kameny, těla, bylo těžké rozeznat, kdo byl student, profesor, nebo smrtijed. Přiběhli jsme na začátek mostu. Ohlédla jsem se za sebe, nahoru na hradby a zachytila Fredův pohled. Chtěla jsem si poslechnout jeho myšlenky, ale než jsem se přes ty ostatní dostala k němu, Ron mi zaťukal na rameno. Otočila jsem se. Proti nám se valilo neuvěřitelné množství mozkomorů. "Tak to ne." Zašeptala jsem pro sebe.