Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 42 ~

Katie

Brečela jsem. Nešlo přestat. Tak hrozně moc jsem tam chtěla zůstat. Chtěla jsem zůstat s nimi, s Georgem, s Fredem, konečně s ním být a nemuset utíkat, ale nešlo to. Potřebovala jsem zjistit, jak je možné rozdělit duši, co pro to musel otec udělat a kolik viteálů otec vytvořil. Mohla jsem se klidně vrátit a zapojit do toho ostatní, ale už teď jsem pro ně byla nebezpečí. Potřebovala jsem mít něco navrch a další nával breku na mě přišel, když jsem si uvědomila, že se s Freddiem neuvidím nejspíš do té doby, než otec zemře. Ale uvnitř jsem tak nějak věděla, že bych to nezvládla.

Musela jsem hledat. Čím dřív se dostanu k odpovědi, tím dřív budu u Freda. Alespoň jsem si to nalhávala. Mohla jsem se prostě zeptat Harryho, ale u Weaslyových o tom, podle jeho myšlenek, neměl ani tušení. Jediný, kdo přicházel v úvahu byl Brumbál. Povzdychla jsem si. Musela jsem zpátky. Zpátky do Bradavic.

Po zbytek prázdnin jsem skoro každý den byla v našem starém domě. Hledala jsem na půdě další stopy ohledně otce, utržený kousek stránky a nebo jen další vzpomínky. Noví majitelé byli často pryč, takže jsem kolikrát přespala na jejich gauči s ochrannými kouzly.

Do Brumbálovy pracovny jsem se přemístila už dvakrát, ale ani jednou tam nebyl, takže jsem si na rozhovor musela počkat až po prázdninách, abych měla jistotu, že tam bude.

Kolikrát jsem se v přemístila před náš obchod. Pozorovala jsem kluky, kteří většinu času něco opravovali, ale měli dost rozumu na to, aby neotevírali. Pozorovala jsem Freda, který byl permanentně jako tělo bez duše a pokaždé se rozbrečela. Připadala jsem si jako naprosto zoufalá nula. Musela jsem se k němu vrátit. Měla jsem už skoro všechno, co jsem potřebovala. "Už jen chvíli," zašeptala jsem a zmizela.

George

Čím déle byla Katie pryč, tím horší to s Freddiem bylo. Paradoxně to možná zvládal lépe, když ji neviděl. Po tom, co ho navštívila měl problém se soustředit na cokoli, co dělal.

Byl poslední den prázdnin, Ron s Ginny se další den měli vracet do školy a my měli už jen pár věcí, které bylo v obchodě potřeba opravit, než bysme úplně zavřeli. Ležel jsem v posteli, když se najednou otevřely dveře. "Georgie?" Slyšel jsem Fredův vyčerpaný hlas a okamžitě se posadil. Došel až k posteli a sedl si na její konec. Přehodil jsem nohy přes okraj a posadil se kousek od něj.

"Můžeme si promluvit prosím?" Zašeptal a já úlevně vydechl. "Samozřejmě, od toho tu jsem," povzbudivě jsem se usmál. "Víš, když jsem Katie před tím viděl," začal, "vypadala stejně bídně jako já." Zasmál se. A otočil se čelem ke mně. "Já jen nechápu, že když jí to očividně ubližuje stejně jako mně, stejně jako nám, tak proč se prostě nevrátí? Dokázali bysme si poradit. Vždycky jsme to dokázali." Řekl frustrovaně.

"Víš Freddie, já si myslím, že by chtěla, ale pořád se bojí, že je pro nás něco špatného-" "Jak by si tohle mohla myslet? Vždyť ví, že ji miluju-" "Jasně, že to ví, ale právě proto. Podívej se na to z druhé strany. Kdyby ty sis myslel, že jediná možnost, jak zařídit, aby byla v bezpečí, byla ta, že bys ji opustil, i když by ti to stokrát mělo ublížit. Neudělal bys to snad?" V tu chvíli jsem ho umlčel.

"Udělal." Zamumlal. "No vidíš. Ona se vrátí, ale potřebuje sama zjistit, že si poradíme. Musí překonat strach o nás a vsadit všechno na jednu kartu." Objal jsem ho okolo ramen. "Netrap se tím." "To čekání mě zabíjí, Georgie. Přijdu si, jak kdyby ze mě každý den vysávalo víc a víc energie, až jednou nezbyde žádná." Povzdychl jsem si. "Udělej pro mě něco. Zkus nepřemýšlet nad tím, jak moc ti chybí, ale vyměň to za to, jak moc se těšíš, až ji zase uvidíš, jo?" Obrátil pohled ke mně.

"Dobře, to nezní tak špatně." Odpověděl a dal se na odchod. Zastavil se mezi dveřma. "Děkuju, Georgie."

"Za nic, brácho," odpověděl jsem, znovu si lehl a okamžitě usnul.

****

Dneska je to takové kratší, ale další už bude zase typicky dlouhá! ♥