Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 43 ~

A protože předchozí byla tak krátká, rozhodla jsem se publikovat dnes hned dvě ♥

***

Katie

Konečně skončily prázdniny. Odmítala jsem propásnout víc jak jeden den a rozhodla se jednat. Vzala jsem s sebou stránku z knihy. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mu mám ukázat i tu knihu, ale nakonec mi to přišlo nedůležité.

Přemístila jsem se do Brumbálovy pracovny. Musela jsem jít na jistotu, pokud jsem nechtěla čekat, takže jsem prostě doufala, že tam bude jen on a nikdo jiný. Co mě překvapilo bylo, že tam nebyl dokonce ani on.

"Potřebujete něco?" Ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. "Pane profesore," vydechla jsem úlevou. Překvapeně se na mě díval a zavřel za sebou dveře. "Nečekal jsem, že se tu někdo skutečně dokáže přemisťovat," pokračoval uznale. "Víte, poslední dobou mám spíš pocit, že umět tohle všechno je prokletí, ne dar." Smutně jsem se usmála a on chápavě přikývl.

"Takže," začal, "čemu vděčím za vaši návštěvu? Už vám začínala škola chybět?." Usmál se. "Víte, spíš mám jednu otázku." Přemýšlela jsem jak ji zformulovat a on trpělivě čekal. "Co víte o Voldemortovi? Hlavně tedy o tom, jak je možné, že toho tolik přežil." Potřebovala jsem na to chytře. Ne mu vyklopit všechno a doufat, že se něco dozvím. Nějakou chvíli se na mě podivně díval a popošel kousek blíž. "Lepší otázka je co vy o tom víte." Řekl. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. "Očividně jdeme oba po tom samém. Co takhle informace za informace?" Zeptala jsem se. Bylo mi trochu nepříjemné takhle mluvit s někým, kdo byl donedávna můj ředitel, ale byla jsem zaměřená na slovo 'byl'.

"Dobrá," souhlasil s úsměvem nakonec. "Jste cílevědomá slečno, to je výborná vlastnost." "Děkuji," odpověděla jsem. "Má první otázka zůstává stále stejná. Co víte?" Zeptala jsem se aniž bych mu dala šanci začít. "Upřímně?" Řekl, když se posadil. "Nic." Ukázal na druhou židli naproti němu a já ji vděčně přijala.

"Teď já," řekl. "Vy něco víte, že?" Ušklíbla jsem se. "Ano. Moje řada." Povzdychla jsem si a vyndala vytrženou stránku s dopisem. "Tohle nejspíš zodpoví i další otázky, ale dvě věci nevím." Podala jsem mu papír.

"Řekněme, že pro ochranu mých blízkých jsem musela na nějakou dobu zmizet. Chtěla jsem se naučit ovládat svůj vztek a, a to je hlavní část příběhu, navštívit dům, kde jsem se narodila. Našla jsem tam spoustu věcí a mimo jiné knihu." Řekla jsem, zkoumajíc jeho zahloubaný výraz, když četl text na vytržené stránce. "Byla to kniha o černé magii a tohle z ní vypadlo. Kousek strany chybí a já ho nikde nenašla. Na druhé straně," ukázala jsem na spodní stranu listu, "je dopis od mé matky." Chvíli jsem počkala, než dočte. "Mé otázky zní. Jak a na kolik částí mohl můj otec rozdělit svou duši? Protože to, že tenhle způsob použil je jediné rozumné vysvětlení, proč bylo tohle na půdě našeho domu."

Chvíli jen mlčky seděl a přemýšlel. "Víte slečno Dennerová, rozervat duši je možné jen... vraždou." Podíval se na mě. Tak nějak jsem to čekala, ale skutečně to slyšet bylo jiné. Nepříjemně jsem se ošila. "Na kolik dílů ji rozdělil on netuším, ale mám plán, jak to zjistit. Jen to chce čas. Odpověď vám sdělím okamžitě, jak to zjistím." narovnal se na židli.

"Myslím si, že jste udělala dobře, když jste odešla abyste své milované chránila před nebezpečím." Začal z ničeho nic a já se na něj překvapeně podívala. "Ale měla byste se zamyslet nad tím, jestli nejsou více v bezpečí s vámi. Jste silná, můžete je chr-" "Ale když můj otec ví, že existuju, půjde po mně přes mrtvoly a já nechci aby ty mrtvoly byly jejich...Nebo kohokoli. Lidé kvůli mně nemůžou umírat. Už jednou zaútočili na Freda a George a to stačilo."

"A co když nad tím jen špatně přemýšlíte? Nemyslíte si snad, že by se ti dva nedokázali bránit. Distancování se za účelem urovnání myšlenek je dobré, ale nenechte si to přerůst přes hlavu. Nakonec se totiž může stát, že se nebudete chtít vrátit. Nebo budete, ale strach vám to nedovolí. Udělejte mi laskavost a nenechte je dlouho čekat. Ať chcete nebo ne, dopady to má na obě strany. Ne jen na tu jejich, ale i na tu vaši."

Vrátila jsem se zpět na naši starou půdu. Sedla jsem si do křesla, které jsem si nedávno vyčistila a přemýšlela nad tím, co mi Brubál řekl a musela mu dát za pravdu, po čemž jsem se cítila, jako kdyby mi spadl obrovský balvan z hrudi.

Mohla a hlavně chtěla jsem se vrátit. Pořád jsem se bála, že jim ublíží. Bála jsem se, že je nedokážu ochránit, jako tolikrát před tím. Že se stane něco, co je donutí mě odepsat.

Pak mi v hlavě vyskočil Fredův obličej. Potřebovala jsem ho. To, jak dlouho jsem byla pryč mě dost jasně přesvědčilo, že bez něj nedokážu žít a hlavně jsem přišla na jednu věc.

Já svůj vztek nedokážu ovládat. Ale existuje člověk, který ano. On. Díky němu se držím při zemi, on mě dokáže stopnout a on je i důvod, proč můj vztek vzniká. Kolikrát se jeho emoce přenáší na mě. Jen v trochu jiných podobách. Když je kvůli někomu smutný, mám na toho člověka vztek. Když mu někdo ublíží, vztek a to i v případě, že jsem to já. A konečně mi to došlo. Tohle byl důvod proč jsem odešla. Měla jsem vztek sama na sebe a nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Nevěděla jsem to, co vím teď. Jak moc miluju Freda Weasleyho.

Potřebovala jsem být sama, ale teď už ne. Musím zpátky a to hodně brzy.