Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 39 ~

Katie

Cítila jsem nepříjemný tlak na hrudi. Netušila jsem, jestli spím, nebo jsem vzhůru, ale když jsem uslyšela nějaký zvuk ze spodního patra, vytřeštila jsem oči. V duchu jsem se modlila, aby to nebylo to, co jsem si myslela, ale když jsem zjistila, že ani Fred, ani nic jiného ten tlak nezpůsobuje, polila mě vlna strachu.

Smrtijedi. Prolétlo mi hlavou. Další zvuk. Jsou uvnitř. Potichu, abych nevzbudila Freda jsem vstala a doběhla ke dveřím. Z dálky jsem ještě stihla zabezpečit okno ochranným kouzlem, jen pro jistotu a pomalu otevřela dveře. Byli stále dole. Jen se rozhlíželi. "Ta holka by tu měla být," uslyšela jsem jednoho. Okamžitě jsem vylezla, zavřela dveře a mávnutím hůlky je překryla tím nejsilnějším kouzlem. Šli po mě.

"Začneme nahoře," uslyšela jsem. Docházel mi čas. Přemístila jsem se před Georgovi dveře, protože v jednom místě mezi pokoji vrzala podlaha. Nakoukla dovnitř a stejně jako u Freda zabezpečila okno a následně i dveře. Bylo mi jasné, že se kluci probudí, ale bylo to pro ně mnohem nebezpečnější než pro mě.

"Já to obstarám tady, tenhle jedinej obchod není v ruinách. Myslím, že se přidá k ostatním-" "Tak to bych neřekla." Vystoupila jsem ze stínu s hůlkou v natažené ruce. Byli tři. Každá jejich věta se mi zarývala pod kůži a já je nechala. "Ale ale," začal jeden. Nechtěla jsem je v tom obchodě vidět a okamžitě ho mávnutím hůlky odpálila ven. Rozbila jsem při tom okno. Ale co je okno proti celému obchodu. V tu chvíli se proti mně obrátili zbilí dva a začal nepříjemný boj. Snažila jsem se je ze všech sil dostat ven. Zatím drželo všechno tak jak mělo, ale bála jsem se, že se toho zničí víc, než jen okno. "Zničte ten barák, zabte ty kluky a konečně se dostaňte k tý holce!" Zařval z ničeho nic ten, kterého jsem na začátku odpálila ven. Do toho se probudili kluci a já slyšela jsem jejich frustrovaný křik, abych je pustila ven.

A ta jedna věta společně s nastalým chaosem stačili k tomu, aby ve mě vyvolali vztek, ale tentokrát jsem věděla, že ho můžu pustit. Jedním mávnutím hůlkou jsem je všechny tři dostala obrovskou silou ven z obchodu a přemístila se za nimi. Zastrčila hůlku. Dívali se na mě se strachem v očích. Chtěli se přemístit, ale já jsem jen zavřela oči a představovala si, jak trpí. Během několika málo sekund jsem uslyšela křik. Křik, který posiloval ten obrovský vztek a nějakým nepříjemným způsobem i všechno zlé, co ve mě nejspíš zanechal můj původ. Nedokázala jsem z toho ven.

Musela jsem se přemáhat, abych otevřela oči a dívala se na ty tři, jak se zmítají v bolestech. Povolila jsem zatnuté dlaně a ze všech sil se snažila přemoci tu nutkavou chuť jim ubližovat. Připadala jsem si, jako kdybych byla v transu. Snažila jsem se najít něco, co by mě dostalo z toho kolotoče ven, když jsem zachytila někde v dálce něco povědomého. Myšlenky. Fred. V tu chvíli to všechno přestalo. Zavrávorala jsem a udělala několik kroků dozadu. Ti tři se okamžitě přemístili.

Opřela jsem se o trám dveří, když jsem někoho zaslechla. "Ví o tobě." Řekl a vystoupil ze stínu. Lucius. "Ví, že existuješ. Jen ne, kdo jsi." Naklonil hlavu na stranu, ale držel si znatelný odstup. Okamžitě jsem se narovnala, ačkoli jsem toužila jen po tom se svézt na zem a být v klidu. "Nevím, jestli tě to napadlo, ale teď i oni," pokynul hlavou na místo, kde ještě před chvíli leželi mnou zničení smrtijedi, "vědí, kde jsi. Myslíš si, že mu to neřeknou? Bude jim jedno, koho dostanou do problémů a jelikož jsi pro pána zla teď větší priorita než pan Potter," odmlčel se a mně začalo docházet, kdym tím míří. "Řekněme, že ti tvoji Wízlánci už dlouho nebudou." Usmál se a zmizel.

Chvíli jsem tam jen tak stála. Musím pryč. Projelo mi hlavou. Dokud vědí, kde jsem, nejsou v bezpečí. Nikdo není. Zkoušela jsem se přemístit, ale byla jsem až moc slabá. Sedla jsem si na studenou zem a mávnutím konečně pustila kluky ven.

"Co to mělo znamenat?!" Uslyšela jsem jejich blížící se hlasy, když se valili po schodech dolů. "Jsi v pořádku?" Změnil se Fredův tón z naštvaného na starostlivý, když ke mně doběhl a okamžitě zvedl do náručí. "Achjo, Katie, proč nám to děláš," zašeptal George. Nemohla jsem ani mluvit, tak jsem jen zavřela oči a pomalu usínala ve Fredově ochranářských pažích a nechala se odnést do postele. Na chvíli odešel, ale během několika minut se vrátil a s ním i George.

Probudil mě obrovský šok. Vystřelila jsem do sedu a rozhlížela se po pokoji. Postel vedle mě byla prázdná a mě polila hrůza a hlavu naplnily myšlenky na nejhorší. Vyběhla jsem z pokoje a jakmile jsem zahlédla kluky spravovat rozbitá okna a dveře, rozběhla jsem se k nim. Otočili se těsně před tím, než jsem je sevřela v obětí. Oči se mi zalily slzami a po chvíli jsme v obětí byli už jen dva a nějak se ocitli na schodech. Seděla jsem přitisknutá k Fredovi. Ze strany mě objímal a starostlivě hladil po zádech.

"Co se včera stalo?" Zeptal se po chvíli. Vybavila jsem si ty pocity. Pocity moci nad někým jiným, vztek ovládající všechny moje činy a neschopnost se tomu bránit. "Nevím," zašeptala jsem. "Nehlídala jsem se. Cítila jsem se mocně, když," zasekla jsem se. Co když se na mě bude dívat jinak? Co když se mě bude bát? Lítaly mi hlavou otázky jedna přes druhou. "Když?" Ozval se hlas přede mnou. George dřepěl u nás a zvědavě se na mě díval. "Leželi přede mnou," pokračovala jsem s přestávkami a váháním. "Ten vztek nade mnou zvítězil. Bylo to jako kdyby všechno zlo vě mě chtělo ven." Polkla jsem. "Jako kdybych někdě uvnitř byla stejná jako otec." Zatřásla jsem se v odporu. Doufala jsem, že Fredova ruka okolo mých ramen nezmizí. Naštěstí jen zesílil stisk a já si opřela hlavu vděčně o jeho rameno. Nebylo potřeba nic říkat. Měli o mě starost a nikdo z nás nevěděl, co bude dál, nebo co máme dělat.

"Zvládneme to," řekl Fred s nadějí v hlase. "Něco vymyslíme, Katie-" "Ty to nechápeš, Freddie," vstala jsem a vrhla po nich frustrovaný pohled. "Vám oběma nedochází, že oni nejdou povás, ale po mě? A po Harrym, ale teď nejde o něj. Nemůžu po vás chtít, abyste se mi snažili pomoct. Ne, když vás to může zabít." Řekla jsem rozhodně. Přemístila jsem se do našeho pokoje, sbalila tašku s několika málo věcmi, které by mi měly stačit a během minuty byla zpět u kluků. Oba vytřeštili oči na to, co jsem měla v ruce. "Ne, Katie, nikam nechoď, dokážeme-" vtiskla jsem Fredovi rychlý polibek, abych ho umlčela, aby to nedělal ještě těžší, "Miluju tě," zašeptala jsem, naposledy mezi nimi přelétla pohledem se slzami koulejícími se po tvářích a přemístila se pryč.