Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 45 ~

DĚKUJU ZA 10K
Pořád tomu nemůžu uvěřit 😭✨ tak vysoký číslo ♥️
Jste dokonalí!!!
****

Fred

Probudilo mě něco na tváři. Něco nepříjemného, jako kdybych tam měl vlasy, ale na to je mám až moc krátké. Otevřel jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to nebyl sen. Že Katie tu vedle mě skutečně leží, její vlasy všude kolem, včetně mého obličeje. Podíval jsem se na hodiny. Třičtvrtě na osm. Normálně jsem touhle dobou už dobrých dvacet minut vzhůru, ale dnes ne. I kdybych měl celý den proležet v posteli, odmítám se od té úžasné osůbky vedle mě hnout na krok. Té osůbky, která se na mě culila se stále zavřenýma očima.

"Dobré ráno," zašeptal jsem a vtiskl jí pusu na čelo. "Dobré," zamumlala stále s úsměvem. "Spala jsi dobře?" Otevřela oči. "Nejlíp za poslední půl rok." Přitulila se ke mně ještě blíž a já se jen blaženě usmíval a hladil ji po zádech.

"Jojo, dobré ráno!" Ozvalo se nahlas z postele naproti a my se rozesmáli. "Mám hlad," řekla Katie mezi tím, co se protáhla a pomalu posadila, což způsobilo, že mi najednou začala být zima, takže jsem ji okamžitě stáhl zpátky. "Já taky, ale ještě se mi nechce vstávat," zamumlal jsem.

Její ruce mi zabloudily do vlasů a mně se okamžitě chtělo jít znovu spát, ale čím víc jsem usínal, tím víc jsem povoloval ruce okolo ní, až se mi najednou vysmekla a vstala. "Tak pojď, ty ospalo," řekla s úšklebkem a rozběhla se pryč. Ani na krok, pomyslel jsem si a vystřelil za ní. Po cestě jsem se stavil u George. "Tak šup!" Zacloumal jsem s ním ze srandy a donutil ho vstát. Ve dveřích mě zastavil. "Jsem rád, že je zpátky. Konečně se směješ." Poplácal mě po zádech a s úsměvem jsme se pomocí kouzla přemístili do jídelny.

Katie

Byla jsem vděčná, že se mě nikdo na nic neptal. Teda, ne na nic, co by nějak souviselo s událostmi poslední doby, nebo s mým otcem. A to dokonce ani Fred. I když u něj jsem usoudila, že se o tom sám bavit nechce.

Co se týče mého předstevzetí nečíst myšlenky ostatním, stáhla jsem to pouze na dva. Freda a George. Vždycky ke mně byli upřímní, možná se báli, že bych stejně na všechno přišla, a nic mi nezatajovali. Ta myšlenka mi vykouzlila úsměv na tváři.

Bylo zvláštní nebýt sama. Tak moc jsem si na to zvykla, že jsem, když se nikdo nedíval, odešla ven, na vzduch. Potřebovala jsem jen pár minut. O dobrou půl hodinu později, když už jsem se chtěla vrcet, jsem přece jen uslyšela, že někdo vyšel z domu a následné kroky, které pomalu mířily ke mně. Dívala jsem se do dálky a podle rytmu chůze usoudila, že to bude jedno z dvojčat.

Nepotřebovala jsem moc přemýšlet, aby mi došlo které. Posadil se vedle mě. "Jsi v pořádku?" Zeptal se potichu, jako by se bál, aby mě nevyplašil. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. On mě okamžitě objal. "Jsem, jen už toho začíná být moc," usmála jsem se. "To mi povídej," rozesmál se. "Něco jsem zjistila," narovnala jsem se v uvědomění, že jsem mu vlastně ještě nic neřekla. "Hm?" Zeptal se zvědavě. "No," nakrčila jsem obočí, "ono to vlastně není nic tak úžasného," to už jsem se zamračila a pověděla mu všechno okolo viteálů.

"Takže si to shrneme. On to tu chce celé ovládnout a vyvraždit všechny, kdo se mu nepodvolí A kdo nejsou čistokrevní kouzelníci a naše jediná naděje je hledat viteály, který nevíme kde jsou, jak vypadají a ani kolik jich je?" Zeptal se. "No, vlastně jo." Řekla jsem s omluvným úsměvem. "Kdo další to ví?" Pokračoval. "No," otočila jsem se zpátky a upřela pohled na pole přede mnou. "Kromě mě a tebe už jen Brumbál, ale tím si nemůžu být jistá. On taky má nějaký plán, jak zjistit, kolik viteálů existuje, ale dokud nevíme tohle, nemá cenu po nich pátrat. Nebo, má, ale já osobně netuším, kde za-" Zasekla jsem se. "Co?" Zeptal se Fred. "Nic, nic, chtěla jsem říct, že nevím, kde začít a to k němu mám nejblíž." Usmála jsem se, ale to, co mi prolétlo hlavou už nešlo vyhnat, protože to nějakým způsobem zasadilo poslední puzzli do celého obrázku.

Co když ten divný pocit, který jsem okolo Harryho cítila bylo právě to spojení s otcem? Co když Voldemort omylem vytvořil z Harryho viteál? Co když jsem schiopná je cítit, když jsou blízko? Adrenalin se mi začal rozlévat v žilách. Zakázala jsem si znovu zmizet. Ne, aniž bych Fredovi něco řekla a rozhodně ne, dokud nebudu vědět kolik jich je a kde začít hledat, ale s tímhle přístupem by to nemělo být tak těžké, ne?

Co si to nalhávám, samozřejmě, že to bude těžké. Sakra těžké. Jak budu reagovat na to, až nějaký zničí? Nebo kdybych ho zničila sama? Pořád je to jeho duše. Přestala jsem vnímat okolí a ztrácela se v myšlenkách.

"Katie!" Zakřičel mi někdo u ucha. Vykřikla jsem leknutím a vrhla na George nejdřív překvapený a následně naštvaný pohled. "Nevím, nad čím tu přemýšlíš, ale měla bys jít dovnitř, začíná pršet," ukázal na šedo-černou oblohu a já začala cítit kapky deště dopadající mi na hlavu a holé ruce. "Než se zeptáš, Fred musel do obchodu. Taky se tě snažil dostat z transu, ale neměl to srdce udělat to, co jsem udělal teď já." Pyšně se postavil a nabídl mi pomocnou ruku.

Ještě dlouho jsem seděla na parapetě v pokoji, pozorovala kapky dopadající na okno. V ruce jsem držela knížku, abych mohla říct, že přemýšlím nad dějem, kdyby někdo přišel. Nechtěla jsem plašit. Taky to nemusela být vůbec pravda a já si jen něco domýšlela. Protože kdyby to BYLA pravda...

Harry by musel zemřít.