Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 46 ~

Katie

Čas s Weaslyovými utíkal rychleji než kdy dřív. Za několik málo týdnů měl končit školní rok. Do obchodu jsme nemohli, protože, podle Mollyiných slov, to bylo moc nebezpečné. Jak by nebylo, stále jsem jim neřekla, co jsem zač a věděla jsem, že mi začíná docházet čas. Všichni jsme věděli, že to bude čím dál tím horší a tajemství začínala být obrovským klínem.

Pomáhala jsem Molly s pečením, když do místnosti vešel Arthur. "Katie," usmál se na mě, "přišel ti dopis." Zamračila jsem se. S Jerrym jsem si nenapsala za celou dobu ani jednou. Nebo, jednou jsem mu psala, ale odpověď od něj mi dala jasně najevo, že i psaní je nebezpečné a že se se mnou pokusí spojit co nejdřív to půjde. Už to bylo přes půl roku a kdybych řekla, že mi to nevadilo, lhala bych. Měla jsem o něj strach, ale jít na ministerstvo bylo jako jít do jámy lvové, takže mi nezbývalo, než čekat.

Převzala jsem si od něj dopis a odešla do jídelny. Pomalu jsem ho otevírala a jakmile jsem si všimla Brumbálova podpisu, pomalé tempo jsem zvýšila o stoprocent a roztřesenýma rukama začala číst.

Dobrý den, slečno Dennerová,

jak jsem slíbil, tak píšu. Harrymu se podařilo dostat informaci, na kterou jsme čekali. Viteálů by mělo být šest. Již dva jsou zničené. Dnes večer se vydám na cestu pro další z nich. Ovšem zda budu úspěšný, nevím.

Nesmím ztrácet čas, proto se s vámi tímto loučím.

Přeji vám jen to nejlepší

A. P. Brumbál

Oddychla jsem si. To, že jsou už dva zničené a já nikdy nic necítila znamená, že by mi ubližovat neměly, ne? Ale co když to začne. Čím méně jich bude, tím slabší se můj otec bude stávat. Co když mi něco udělá zničení třetího, čtvrtého, nebo až šestého ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat? Nebo co když to, že mi to začne něco dělat spustil ten sen? Ostatně od té doby jsem i okolo Harryho měla ten divný pocit. A to nemluvím o tom, že jich, pokud je má teorie správná, není šest, ale sedm.

Měla bych se pro ten třetí vydat s Brumbálem. Měla bych zjistit, jestli je vážně dokážu cítit, když jsou blízko, ale to mě až moc děsilo.

"Kdo ti píše?" Zeptala se Molly s úsměvem. Právě dopekla a ta vůně přilákala dolů i Freda s Georgem, kteří se usadili na gauč, každý z jedné strany. "Brumbál?" Nakrčil obočí Fred, ale po výrazu, který jsem na něj vrhla si spojil jedna a jedna. Stejně tak Geroge, kterému jsem musela už jen z principu také říct, o co jde. "Ano, Brumbál. Psala jsem mu, kvůli výsledkům zkoušek a on mi právě psal, že se musela někde stát chyba a že mi je pošlou znovu." Usmála jsem se a Molly díky bohu jen chápavě kývla.

Kluci mezi tím stihli rychle přelétnout text v dopise. Jen se na mě usmáli, i když ta faleš, která zastírala strach byla až moc zřejmá a pustili se do konverzace o nějakém jejich novém vynálezu.

Seděla jsem vedle Freda na posteli, který s Georgem rozebíral něco, co jsem přestala poslouchat pár minut po začátku, neustále zahloubaná ve svých myšlenkách. "Země volá Katie!" Ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou a otočila hlavu směrem, odkud se hlas ozval. "Nechceš nám něco říct?" Zeptal se Freddie s milým, ale zvědavým úsměvem. "Co?" Zeptala jsem se, abych si získala čas a vymyslela, které informace je potřeba vyfiltrovat, a které ne.

"Ty víš naprosto přesně co." Opáčili jednoznačně dohromady. Povzdechla jsem si. "Jen pořád přemýšlím nad těmi viteály. Hlavou se mi honí takových otázek, na který neznám odpověď, že nevím, nad kterou z nich přemýšlet dřív. Třeba, co se stane, když se jeden vitál zničí?" Kluci se na mě dívali víc, než zmateně.

"Myslím, co se stane se mnou, když se jeden zničí? Jsem jeho dcera, neměla bych to cítit? O prvních dvou jsem neměla ani tušení, ale po tom snu s Harrym se něco stalo. Něco se prolomilo a já se obávám, že by to nemuselo ublížit jen Voldemortovi, ale i mě. Na tom samozřejmě nezáleží, pokud je to jediná šance, jak ho zabít. A tím se dostáváme k dalším otázkám. Je těch viteálů skutečně jen šest? Nebo jsou nějaké, o kterých neví ani Brumbál. A co když se k nim nedostaneme včas? Co když je nenajdeme?" Sypala jsem otázky jednu za druhou a při tom začala nervózně popocházet po pokoji. Když jsem uviděla jejich bezmocné výrazy, sedla jsem si zpátky a frustrovaně vydechla.

"Dobře," začal Fred, "nad tímhle jsem nepřemýšlel," dodal George, "a upřímně netuším co na to říct." Skončil potichu Fred.

"Není potřeba na to něco říkat. Ptal ses, jestli vám nechci něco říct. Tak voilá." Rozhodila jsem ruce, jako kdybych právě dokončila mistrovské dílo a plácla sebou dozadu na postel.

"A to," vymrštila jsem se zpátky, "to jsme ještě nemluvili o mým vzteku. Je to jako časovaná bomba. Teda, pokud nejsem s tebou," pohodila jsem hlavou k Fredovi, aniž bych si uvědomila o čem mluvím, jen jsem to potřebovala dostat ven, "ty seš nějaká červená kontrolka a já sakra nechápu proč. Nebo, chápu, ale proč ty? Je to divný." Nepřemýšlela jsem nad tím co říkám až do doby, než George odešel z pokoje a já se jen zmateně podívala na Freda.

"Co tím myslíš?" Zeptal se najednou a až v tu chvíli mi došlo, že jsem mu právě vyklopila jednu z věcí, kterou jsem si chtěla nechat pro sebe. "Sakra," zaklela jsem. "Můžeš mi to říct-" "Já vím, ale tobě pak bude připadat, že máš zodpovědnost, a to nemáš, víš-" "Nebude," dal mi ruku na pusu, abych přestala mluvit, "ale pokud ti můžu pomoct, musíš mi to říct." V tomhle jsem viděla určitou pointu.

"Jde o to," začala jsem po chvíli, "že kdykoli se něco dělo, něco, co mě dokázalo naštvat, držela jsem se na uzdě, když jsi byl poblíž. Jak jsem teď byla pryč," vzhlédla jsem k němu, ale jeho výraz se nezměnil, stále se tvářil zmateně, "chtěla jsem ten čas, abych se hlavně naučila ten vztek ovládat, mimo jiných věcí," opustila jsem jeho pohled a shlédla k našim propleteným prstům. "A zjistila jsem, že se můžu snažit jakkoli, ale jediný, kdo to ve mě dokáže nějak utlumit a paradoxně i naopak," uchechtla jsem se a podívala se mu zpátky do očí, "jsi ty, Freddie. Já sama to nedokážu udržet na uzdě, protože to zlo po mém otci nade mnou hrozně lehce přebere kontrolu, ale s tebou je to lehčí. Jako kdybys ty to moje zlo vyrovnával svým nekompromisním dobrem. Děláš ze mě lepšího člověka, Weasley." Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář.

Chvíli na mě jen zíral a pak vydechl. "Hustý." A to mě naplno rozesmálo.