Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

54

Nepotřebovala jsem hůlku, abych je zlikvidovala. Zavřela jsem oči a prudce natáhla obě ruce před sebe, dlaněmi dopředu. Objevila se mohutná vlna zářivého modrého světla a odhodila všechny mozkomory pěkně zpátky, kam patří. "Mohla bych je ovládnout," zašeptala jsem směrem k Harrymu. Podíval se na mě a chtil mě za zápěstí. "Na to není čas a zrovna oni jsou to nejmenší," kývla jsem na souhlas, naposledy se otočila na hradby a rozběhla se za Harrym k loděnici.

"... jen já můžu žít na věky," slyšela jsem poslední větu z úst toho nechutného člověka, pokud to byl vůbec člověk a pak už jsem cítila jen Snapeovu bolest, když na něj otec zaútočil. "Chce ho zabít," zašeptala jsem. Tohle muselo skončit. Podívala jsem se rozhodně na Hermionu vedle mě a přemístila se před našeho profesora.

Stála jsem přímo před otcem. Dívala jsem se mu do očí. Nebála jsem se ho. Byla jsem znechucena. "Ale," zašeptal tím slizským hlasem, "ty jsi ta drzá holka z ministerstva." Snažil se mi podívat do hlavy, ale kupodivu lehce jsem mu to nedovolila. "Jsi sestra Pottera, byla jsi u Malfoyových ve sklepení," řekl pozdviženě, jistý, že má pravdu a já se uchechtla. "Ha, dobře jsi mi naletěl." Zasmála jsem se mu přímo do očí. "Co prosím?" Viděla jsem, jak moc je naštvaný, že mu někdo nepadá k nohám, nebo že existuje člověk, který se ho nebojí. Už už jsem myslela, že se mnou začne bojovat, když Nagini začala být nervózní, což upoutalo jeho pozornost. Díval se na ní a ona se zase dívala na mě. Opětovala jsem ji pohled, který ji dal dost jasně najevo, kdo je tu pán a ona se stáhla. Otec se na mě zkoumavě podíval.

"Co jsi zač?" Zavrčel. Zvedla jsem bradu. V žádném případě jsem před ním nehodlala vypadat slabě. "Ale no tak, zamysli se," hrála jsem si s ním, odhodlaná mu říct pravdu. "Jsem naprosto odolná proti tvým kouzlíčkům, Nagini je ze mě nervózní, podstrkuju ti falešné myšlenky a ty to neprokoukneš, vážně ti to nedochází? Nebo si to jen nejsi schopný připustit?" Zeptala jsem se a dívala se mu zpříma do očí. Napřímil se. "Jak se jmenuješ?" Pousmála jsem se. "To je výborná otázka, co kdybys zkusil hádat-" "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit ty malá holko! Víš kdo jsem-" udělal ke mě pár dlouhých kroků a chtěl mě chytnout pod krkem, ale já ho až moc jednoduše mávnutím ruky odpálila ho pryč. Tohle byl souboj otce s dcerou. Konečně se začaly moje schopnosti ukazovat jako prospěšné. Štval mě. Tak neuvěřitelně moc, že se to nedalo vydržet a ten vztek se dal použít. "Já ano, a co ty, hm?" Stála jsem klidně, vzpřímeně. Pomalu si stoupl. Viděla jsem ten vztek v jeho očích. Úplně stejný vztek, který musel vidět on v těch mých .

"To není možné," zašeptal po chvíli. "Nikdo jiný tam nebyl, musela jsi být-" "Malá? Staral se o mě-" odmlčela jsem se, "Někdo." "Ne, to nemůže být pravda," zavrčel. A v tu chvíli mi nezbylo nic jiného, než mu ukázat svoje vzpomínky.

Netrvalo dlouho a uvěřil mi, kdo jsem. "Jmenuji se Katie Dennerová. Myslím, že to přijímenmí moc dobře znáš." Řekla jsem nakonec. Naposledy se na mě podíval a pak se beze slova přemístil.

"Co, ne, doprdele!" Zaječela jsem. "Co se stalo?" Uslyšla jsem za sebou Snapeův hlas. Otočila jsem se a podívala se na ránu, kterou mu můj otec udělal. Přiskočila jsem k němu a okamžitě ho začala léčit, když se najednou otec všem dostal do hlavy.

"Bojovali jste statečně, ale marně. Tohle jsem nechtěl." No jasně, pomyslela jsem si, lháři. "Postarejte se důstojně o své mrtvé." Polkla jsem. Fred. Musela jsem za ním. "Harry Pottere, teď mluvím přímo k tobě-" hlas pokračoval, ale já ho přestala poslouchat, musela jsem se dostat zpátky. Musela jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Že žije.

"Kam jdeš?" Zavolal za mnou Harry. "Zpátky!" Zaječela jsem. Měla jsem špatný pocit, hodně špatný pocit. Bylo mi úzko a bez důvodu se mi chtělo brečet, věděla jsem, že je něco špatně. Hodně špatně a to mě děsilo. Nedokázala jsem se soustředit na přemisťování. Byla jsem zoufalá. Rozběhla jsem se nahoru po schodech, zpátky k hradu. Po chvíli jsem za sebou uslyšela kroky. Ohlédla jsem se jen abych zjistila, že jsou to ti tři se Snapem. Zastavila jsem se.

"Vy dva!" Zakřičela jsem na Harryho a Snapea. "Vy dva si to konečně vyříkejte, jinak vás zabiju já!" V tu chvíli jsem ucítila skulinku klidu a okamžitě se přemístila.