Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 44 ~

Fred

Už to bylo přes týden, co jsem Katie viděl naposledy. Dokázal jsem se nějak přenést přes tu bolest, která mě stejně stále někde uvnitř svírala a poslechl Georgovu radu. Začal jsem se těšit. Možná mi to ve výsledku ubližovalo víc, ale na tu chvíli mi to pomoct dokázalo. Co bude pak, byla další otázka, o které jsem doufal, že se jí nebudu muset zabývat.

"Frede, Georgi!" Zavolala nás mamka k večeři. Byli jsme všichni v novém domě, který jsme díky kouzlům postavili během tří dnů. Bylo těžké si na to zvyknout, ale nebylo to nemožné. Všechno dohromady mě hrozně vyčerpávalo a paradoxně jsem si o tom chtěl promluvit hlavně s tím člověkem, který tu nebyl. S Georgiem mluvíme pořád, ale mám pocit, že on už neví, co dělat. Snaží se hodně, ale já se začínám strachovat, že mi pomohl tolik, že už nemá jak.

Další rána přišla ve chvíli, když nám přišel z Bradavic dopis, že Rona málem otrávili. Upřímně jsem si říkal, kolik věcí se musí ještě stát, aby se mi vrátila.

Katie

Trvalo mi až moc dlouho, déle než jsem čekala, než jsem se po několika dnech konečně odhodlala a přemístila na první patro v našem obchodě. Byl prázdný, nejspíš. Byla tam tma. Netušila jsem, jestli jsou kluci nahoře, nebo ne, ale byla jsem tak natěšená, že jsem se nad tím nezamýšlela. Vyběhla jsem po schodech nahoru a prohlédla pracovnu, Georgův a nakonec i Fredův pokoj, ale nikde nikdo. Problém byl, že jsem neměla tušení, kde teď bydlí.

Odfrkla jsem si při představě, jak dlouho bude trvat, než je najdu, ale odmítala jsem ztratit víc času, než doteď a jediní členové jejich rodiny, u kterých jsem si byla stoprocentně jistá, kde jsou byli Ron s Ginny. Ne, že by se mi do Bradavic chtělo znovu, ale jiná možnost tu nebyla.

Ocitla jsem se v zapovězeném lese. Hned na kraji, abych nemusela hledat cestu ven a vydala se k hradu. Sice jsem se tam nechtěla moc ukazovat, ale neměla jsem jinou možnost. "Katie?" Zaslechla jsem za sebou povědomý hlas a strnula na místě. Pomalu jsem se otočila a stála přímo naproti překvapené Hermioně, která se ke mně hned vrhla a málem mě umačkala. "Co tu děláš?" Ptala se. Nějak jsem se neměla k tomu, abych odpověděla, ale ona vypadala dost trpělivě.

"Hledám Rona," zamumlala jsem po chvíli a její úsměv povadl. "Hermiono, stalo se něco?" Zeptala jsem se okamžitě. "Ron je v nemocničním křídle, včera ho přiotrávili." Odpověděla. "Zrovna jdu za ním." Řekla a ukázala mi, abych ji následovala.

"Jsi vzhůru!" Byla první slova, která jsem po celé cestě od Hermiony slyšela. Nevydržela jsem to a tak v půlce se jí podívala do hlavy. Nebyla na mě naštvaná. Trápila se kvůli Ronovi. "Ahoj," slyšela jsem zamumlat Rona, ale když si mě všiml, okamžitě rozšířil oči překvapením. "Vrátila ses," zamumlal, ale z ničeho nic vypadal víc naštvaně než kdykoli. "Co sakra děláš tady? Měla bys být u nás a konečně donutit Freda se usmát! Máš vůbec tušení-" "Ano mám, Rone." Přerušila jsem ho. "A proto jsem tady. Já totiž netuším, kde teď bydlíte," zašeptala jsem provinile. Ron si jen povzdechl. "Hele Katie, já se na tebe nezlobím." Řekl a já se lekla, že nejsem jediná, kdo umí číst myšlenky. "Jen je toho teď na nás všechny hodně. Ale na tebe určitě taky." Usmál se.

Stála jsem před doupětem. Konečně. Dívala jsem se do oken a pozorovala všechny tváře. Zahlédla jsem Molly, Arthura a profesora Lupina. Nejspíš u nich už bydleli všichni. Nebo se jen celý fénixův řád přesunul k Weaslyovým? Najednou jsem v jednom z oken zahlédla postavu. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si všimla, že Fred míří po schodech dolů a do jídelny. Postavila jsem se tak, abych na něj dobře viděla. Stála jsem dobrých dvacet metrů před domem. Chtěla jsem si Freda ještě chvíli prohlížet. Nějak jsem najednou nedokázala rozpohybovat nohy, když Fredův pohled zachytil ten můj. Dívala jsem se na něj a on na mě. Vypadal zmateně. Nejspíš nevěřil, že bych to mohla být opravdu já.

Vedle něj se objevil někdo další. George. Usmála jsem se na něj a teprve, když začal jančit se ve Fredově pohledu mihly snad všechny existující emoce, ale nakonec v něm zůstaly jen dvě. Šok a obrovská úleva. Okamžitě se rozběhl ke dveřím. Já se nedokázala pohnout, ale jakmile ke mně přiběhl, padla jsem mu do náručí. Brečel. Oba jsme brečeli a já si nedokázala představit, že bych někdy mohla být šťastnější. Freddie se odtáhl, ale jen takový kousek, aby se mohl znovu sehnout a políbit mě. Vydechla jsem všechen do té doby zadržovaný vzduch. "Chyběla jsi mi. Hrozně moc, ani netušíš, jak mo-" "Věř mi, že tuším." Přerušila jsem ho mezi vzlyky, ale s úsměvem na tváři, když mě z ničeho nic popadl někdo další a málem mě umačkal v náručí. "Konečně Katie!" Zakřičel radostně George a já se rozesmála. Když mě doobjímal, vrátil mě k Fredovi, který si mě okamžitě ze strany přitáhl.

Uvnitř jsem se přivítala ještě s Molly a Arthurem, Fred popadl nějaké jídlo a bez toho, aby mi dovolil se zdržovat, mě za doprovodu šťastného smíchu ostatních odtáhl do svého pokoje, sundal mi bundu, boty, položil mě na postel, jídlo na stolek a aniž by něco řekl, si lehl vedle mě, objal mě okolo pasu a hlavu si položil na můj hrudník. Usmívala jsem se pro sebe jako idiot, pohodlněji se uvelebila a přes oba přetáhla přikrývku. Hladila jsem ho po vlasech, hrála si s nimi a nevěřila, že se to skutečně děje.

"Freddie chceš si prom-" "Ne," řekl okamžitě a ještě silněji mě objal. "Dnes ne, Katie." Vzhlédl a jednu dlaň přiložil na mou tvář. Chvíli se na mě jen díval. "Miluju tě," zašeptal. "Můj bože, tak dlouho jsem se těšil, až to budu moct znovu říct a konečně tu se mnou znovu budeš-" Nenechala jsem ho domluvit a přitáhla do dalšího polibku. "Taky tě miluju," zamumlala jsem proti jeho rtům, přes které se okamžitě rozlil další úsměv.

***

Doufám, že jste se u toho usmívali stejně blbě, jako já :D ♥
Na tuhle kapitolu jsem se nejvíc těšila ✨