Nathalie

XXVIII.

6 stravenek = 6 dní s kapitolou ♥
Teda snad hehe. Mám v plánu to dodržet, ale jako nebudeme si tu nalhávat, že nějak stíhám. Ale jsem odhodlaná! A děkuju ♥

Hrála mi v hlavě písnička. Pořád dokola a nemohla jsem ji za celou tu dobu jízdy po ztemnělém lese dostat z hlavy. Netušila jsem, kde jsem ji vzala. Text jsem si poupravovala pokaždé, co jsem to zpívala, jelikož přesný jsem si nepamatovala. Vrtalo mi to hlavou a snažila jsem se si vzpomenout kde jsem tu písničku vzala.

Broukala jsem si ji, když Willův kůň zničehonic poplašeně vyběhl. Ro překvapeně vyjekla, ale William koně rychle dostal pod kontrolu a najednou jel vedle mě. Neměla jsem, co mu říct, tak jsem jen koukala před sebe a potichu si broukala písničku.

„Tak jak slunce zahání noc, má tvá láska čarovnou moc. Víš, co tvé srdce cítí, už můžeš svůj kouzelný sen, teď žít. Tak pojď, svůj sen začít žít," zazpívala malá Ro jako reakci na moje broukání. Překvapeně jsem se na ni podívala a Will mezi námi těkal pohledem.

„Odkud tu písničku znáš?" Zeptala jsem se jí a uvědomila si, jak málo jsem mluvila přímo k ní. Většinu času jsem ji nevědomky ignorovala. Připadala jsem si zvláštně mluvit k svému mladšímu já, přesto se Ro tvářila, jako kdyby na mě nebylo nic divného. Asi si to neuvědomovala.

„Zpívala nám ji s Willíkem Dari. On pak tu melodii často hrál, umí krásně hrát víš?" Usmála se na mě. Podívala jsem se na Willa, který jenom přikývl a pak se zadíval na cestu před námi jako kdyby se mi nevydržel dívat do očí. Jen jsem při pohledu na dívku přikývla a pokusila se na ni usmát co nejpřívětivěji. Bylo podivné, jak se se vším dívka automaticky srovnala. Vůbec se nepozastavovala nad tím, že je Will dospělý, že já vypadám stejně jako ona a že se vydáváme na cestu, která dost pravděpodobně skončí něčí smrtí.

Rána, která se rozezněla kousek od nás nám všem poplašila koně. Bylo to tak nečekané, že jsem víceméně nic nestihla ani vnímat. V jednu chvíli jsem seděla na koni a usmívala se na malou Ro a v další chvíli jsem s jekotem padala ze cválajícího koně.

„Ro!" Uslyšela jsem Willův křik. Již jsem si natolik zvykla, že tak mluví jen na malou Ro, že mě vůbec nenapadlo, že by mohl mluvit na mě. Jen jsem ležela na zemi a snažila se vstřebat bolest, která mi projela celým tělem. Jenže v následující vteřině se objevil v mém zorném poli s vytřeštěnýma očima.

„Ro! Ro, jsi v pořádku? Ro, řekni něco, prosím," chytil mě za tváře. Nebyla jsem toho schopná. Jen jsem na Williama v šoku zírala. Řekl mi Ro. Neoslovil mě Nathalie nebo Nat, jako to dělal doteď. Prostě jen Ro.

„Tak řekni něco, prosím," zopakoval svou prosbu. Slyšela jsem, jak někde mluví někdo další, ale nevnímala jsem to.

„Nic mi není," sebrala jsem svůj hlas a zvedla jsem se do sedu. Byla jsem trošku potlučená, ale naštěstí to nebylo nijak hrozné. Will však přesto měl vytřeštěné oči a ve tváři byl bledý.

„Jsi si jistá? Nemotá se ti hlava? Není ti na zvracení?" Vyptával se jako kdybych snad měla každou chvíli umřít.

„Hej, uklidni se," řekla jsem opatrně, „jenom jsem spadla z koně. Není důvod pro takovou paniku."

Celé jeho chování bylo podivné a přišlo mi, že on si to taky uvědomuje. Chvíli se na mě ještě díval, ale poté zavrtěl hlavou a promnul si rukama obličej.

„Co se to se mnou sakra děje?" Zašeptal spíše pro sebe než, že by se skutečně ptal mě. Což bylo dobře. Netušila jsem totiž, co mu na to odpovědět. Pořád jsem nerozuměla tomu, co vlastně Ignirius udělal, jak hluboko lež do Willova mozku zahnízdil. Zdálo se jako kdyby se se lží některá část jeho já snažila bojovat, ale bála jsem se doufat, že tyto jeho výpadky znamenaly, že si začíná vzpomínat.