Nathalie

XI.

4/7

Na mobilu se mi nezobrazuje nově vydaná kapitola. Nevím čím to je, ale prostě většinou tak den, až dva se mi ta nová kapitola nechce načíst, jako kdyby prostě neexistovala, a proto vám odepisuji na komentáře, až tak opožděně. Štve mě to, ale nebojte komentáře čtu (přes upozornění - rozkliknout to ale nejde) a miluju a naprosto neuvěřitelně mi pomáhají splnit tuhle výzvu. A proto vás povzbuzuji v tom, abyste v těch komentářích pokračovali, protože to je něco, co mě kope dál psát ♥ 
Takže děkuji, že tu výzvu prožíváte se mnou ♥

Zahrajeme si hru.

Věděla jsem, že ty slova mě budou děsit ještě hodně dlouho. Věděla jsem, že mě budou vytrhávat ze spánku a věděla jsem, že už nikdy v nich neuvidím tu stejnou nevinnost, jako když jsem byla dítě.

Ne, když po jejich vyřčení Will zařval bolestí, jako kdyby mu někdo rval končetiny.

„Wille!" Zakřičela jsem zoufale. Chtěla jsem se k němu dostat, ale mé tělo jako kdyby ani nepatřilo mě. Chtěla jsem proti Stínu vyslat útok. Cokoliv, co by mohlo pomoct muži, kterého jsem milovala. Jenomže to nešlo. Má magie mě zradila.

Will přestal řvát a místo toho se sesunul na zeď. Celý svět se zastavil v tu chvíli, kdy jsem si myslela, že je mrtvý. Celý svět se zastavil a já v životě necítila takovou paniku.

Stín ladným krokem přešel ke mně, pomalým, jako kdyby mně se právě neroztrhl celý svět. Natáhl ruku a svou mocí mě přišpendlil k zemi. Věděla jsem, že je takový surovec, aby si to užíval. To, jak bezmocná jsem.

„Není mrtvý," řekl prostě. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna na jeho slova budu někdy reagovat úlevně, ale právě se tak stalo.

„Až to budeš chtít zpátky, tak se za mnou stav a povíme si, kdo zvítězil," prohlásil Stín a najednou byl pryč.

„Wille!" Zavřískala jsem znovu a po čtyřech jsem se k němu začala hrnout. Až to budu chtít zpátky? Pro svatou Antheliu, až budu chtít zpátky co? Co mu udělal. Když jsem se konečně dostala k němu začala jsem s ním automaticky třást, aby se probudil. Hlava se mi motala. Tělo jsem měla slabé. Sama jsem cítila, že už dlouho při vědomí nevydržím, ale přesto jsem stále vřískala jeho jméno a zoufale s ním třásla.

To ho dostal do nějakého kómatu? To už se nikdy neprobudí?

ZATRACENĚ, CO MU UDĚLAL?!

„Wille prosím, Wille prosím probuď se, prosím. Williame prosím!" Vzlykala jsem zoufale a mé slzy se mu vpíjely do košile. Neprobouzel se. Stále jen ležel bez sebemenší známky pohybu.

„Ro," uslyšela jsem mužský hlas, ale nevnímala jsem ho. Mohl to být Charles, mohl to být Socerian, mohl to klidně být i můj mrtvý otec, ale stejně by na tom nezáleželo, když Will se pořád neprobouzel. Celé to byla moje chyba. Dovolila jsem si být šťastná. Dovolila jsem si zase se cítit normálně. A teď byl Will v bezvědomí a já neměla nejmenší tušení, co s ním je.

„Ro," položil mi někdo ruku na záda. Pořád jsem to ignorovala. Hlava mi sama padla na Willovu hruď a strach stravoval každou část mě. Jediné, co mě drželo při smyslech bylo, že dýchal. Nebyl mrtvý.

„Ro, no tak. Musíš ho pustit. Někdo ho musí prohlédnout," zvedl mě někdo z Willovi hrudě. Přesunula jsem svůj pohled na onu osobu a uviděla Ashe. V očích měl soucit, a to ve mně zlomilo něco dalšího. Kdyby se nic nedělo, tak by se na mě přece takhle nedíval.

„Naši léčitelé ho prohlédnou. Třeba je prostě jenom v bezvědomí. Dáme mu lektvar z Roselie a bude to dobrý," prohodil povzbudivě, ale viděla jsem mu v očích, že tomu nevěří. Jak vůbec ví, co se stalo?