Nathalie

XV.

Právě jsem málem publikovala novou kapitolu Nathalie do Snílků (Custodian). Takže asi tak.

Balila jsem si věci do vaku a ani nepřemýšlela nad tím, že je to špatný nápad. Věděla jsem to, ale bylo mi to jedno. Už mi všechno bylo jedno.

Ani jsem se nesnažila Willa přesvědčit, že já jsem opravdu já. Viděla jsem tu bolest v jeho očích, když mluvil o Ro. Stín do něho ten klam zakořenil příliš hluboko. Navíc... s mrtvou Ro už se smířil. Možná to pro něho takhle bude lepší, protože živá Ro je jen kopec problémů.

„Hele Ro, ty n-" vlítla do komnaty Anelia a když mě uviděla, jak balím zarazila se v půlce pohybu.

„Co to sakra děláš?" Zeptala se, přestože to muselo být od pohledu jasné.

„Balím," odpověděla jsem jí, a i mě přišel můj hlas prázdně a bez emocí. Někdy je toho prostě na člověka tolik, že už žádné emoce nemá. Není, co projevovat, protože uvnitř sebe má jen děsivou prázdnotu.

„Ty jsi se snad zbláznila! Snad vážně nechceš jít za Igniriusem pro Willovy vzpomínky! To je šílenství, vždyť to je jasná past!" Rozkřikla se na mě. Ještě nikdy jsem ji neslyšela tak naštvaně křičet, ale stejně to ve mně nevyvolalo žádnou reakci.

„Vím, že je to past a nejdu tam pro Willovy vzpomínky," odporovala jsem. Nevěřila jsem tomu, že by mi je dal. Vlastně to byl holý nesmysl a všichni jsme to věděly. Nebyla jsem natolik naivní, abych si myslela opak, ale nebyla jsem ani tak naivní, abych si myslela, že se všechno dá dohromady samo.

„Ty chceš Igniriuse zabít," uvědomila si dívka. Jen jsem přikývla. Vlastně jsem ještě netušila, jak to chci provést, ale evidentně jsem v sobě měla něco, čeho se bojí. Už se to projevilo několikrát. Kdyby to tak nebylo, zabil by mě už dávno.

„Nemáš na to dostatečný výcvik. To je šílenství," odporovala Anel. Jen jsem pokrčila rameny a strčila do vaku dvě lahve s vodou.

„Pro člověka, který nemá co ztratit není nic šílenství."

„To je pitomost!" Vyštěkla na mě a nohou začala poklepávat o zem. Ruce měla založené na hrudi a vztekle mě propalovala pohledem. Po té jemné vystrašené dívce najednou nebylo ani stopy.

„Anel, já se tě neprosím o svolení," podotkla jsem. Otevřela ústa, že něco řekne, ale následně si to rozmyslela a zase je zavřela.

„Nemůžeš teď Willa opustit," odporovala. Chvíli jsem na ni jen zírala, jak jsem nemohla uvěřit tomu, co vypustila z úst. Will mě momentálně vůbec nepotřeboval. Jenom jsem mu připomínala jeho mrtvou kamarádku z dětství.

„Já Willa neopouštím! Já chci zatraceně konečně něco udělat, protože jestli tu budu jenom sedět, tak se zblázním!" Vyjel mi hlas do nepříjemných výšin.

„Ty o něho vůbec nebojuješ. Vzdala jsi to! Necháváš ho myslet si, že jsi Nathalie. Já a Ash do něho hučíme od nevidím do nevidím, že jsi jeho Ro a ty to úplně podkopáváš. Copak to takhle necháš? To si ho necháš vzít?" Naštvala se Anel a rozkřičela se. Pozorovala jsem její naštvanou tvář a bylo mi jasné, že nemá smysl se jí snažit vysvětlit svůj postoj.

„Všechno?" Zeptala jsem se a ukázala směrem ke dveřím. Něco uvnitř mě mi chtělo nakopat za to, jak jsem se k ní chovala, ale větší část mě byla prostě mrtvá a bylo jí zcela jedno, jak se k někomu chovám.

„Jsi neuvěřitelná," zavrtěla hlavou a odešla a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi. Bylo mi to jedno. Ať je na mě naštvaná. Ať si myslí, co chce. Jediné, nad čím jsem momentálně přemýšlela bylo se vyspat a následující ráno odejít.