Nathalie

XII.

5/7

If the world was ending you'd come over, right?
You'd come over and you'd stay the night
Would you love for the hell of it?
All our fears would be irrelevant

JÁ JEDU. Jako nebudu vám lhát. Jsem na sebe pyšná, že zatím tu výzvu plním. Asi jí pak uskutečním i u Inheritis, ať se to moje miminko necítí odvrženě. Ale to ještě uvidím heh. Páč z tohohle maratonu se budu muset nějak vzpamatovat.

Ash mě zavedl k Willovi, který ležel normálně ve své komnatě. Nebyl zraněný ani nevypadal nijak jinak. Prostě jako kdyby jenom spal. Jako kdyby stačilo s ním zatřást a on by se probudil. Nefungovalo to. Zkoušela jsem to.

Ash pochodoval po místnosti a s každou minutou byl nervóznější a nervóznější. Chápala jsem ho. Vlastně jsem věděla naprosto přesně, jak se cítí. Ani jeden z nás nevěděl, co bude s tím, koho milujeme.

Hele Anthelio. Já vím, že jsi bohyně a že já jsem pro tebe děsně nevýznamná, ale prosím, ať se Will probudí a ať je Anel v pořádku. Ať jsou prostě prosím jen oba dva v pořádku. Copak toho žádám tolik? Já totiž dost dobře nevím, co dělám tak špatně, že si tohle všechno zasloužím.

„Já už to nevydržím!" Praštil Ash pěstí do zdi. Cítila jsem se úplně stejně, ale strach ze mě vysával veškerý život, takže jsem nebyla schopná do té zdi praštit.

„Do prdele. Do prdele. DO PRDELE!" Nadával a kopnul do křesílka. Jen jsem ho pozorovala, zatímco jsem držela Willovu ruku. Nemělo smysl mu říct, ať se uklidní. V tuto chvíli nemělo smysl říct vůbec nic. Teprve nedávno jsem se začínala dostávat ze své neustávající deprese. Zase jsem se začínala smát a osud mě za to potrestal.

„Já už nevím, co mám kurva dělat. Už nevím. Já prostě nevím. Co jsem komu v životě udělal, že si na mě furt vymýšlí podobný kraviny? To tomu nahoře nestačilo mi zabít sestru? Já už kurva končím!" Kopl do stolu. Vzteky se celý třásl a z očí mu vyhrkly slzy.

„A proč do hajzlu brečím, když jsem vzteky bez sebe?"

Svou otázkou naprosto vystihl můj život. Taky jsem to nechápala a taky jsem to nenáviděla. Tušila jsem, že bych měla něco říct, ale netušila jsem, co. Sama jsem cítila to stejné.

„Vrať mi Anelí. Vrať mi kurva Anelí," opřel se o zeď a sjel po ní na zem. Kolena měl pokrčené a tvář zabořenou v dlaních. Připadalo mi, jako kdyby Ash právě ztělesnil to, co já jsem cítila. Zvedla jsem se a přešla k němu. Sedla jsem si vedle něj, ale on mě ignoroval. Opřel si hlavu a zíral před sebe.

„Bude to dobré," zašeptala jsem chraptivým hlasem. Nesnášela jsem tu větu, ale přesto mě nenapadlo nic lepšího, co mu říct.

„Kdy?" Chtěl vědět.

„Nevím," odpověděla jsem mu popravdě.

„Já už to nezvládám Ro. Tohle všechno. Už to nezvládám," zavrtěl hlavou.

„Bude to dobré," zopakovala jsem zoufale a pohled se mi přesunul zpět na ležícího Willa.

„Fakt tomu věříš?" Zeptal se.

Ani jsem se nad svou odpovědí nemusela zamýšlet. Bylo mi to jasné: „Ne."

„Svět není takový, jaký jsem si myslel, že je," zamumlal tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. Moje podpora byla úplně k ničemu, protože ve skutečnosti jsem cítila to stejné.

„Ne, není," souhlasila jsem s ním.

„Nikdy jsem to neměl dovolit. Nikdy jsem se do ní neměl zamilovat, nikdy jsem neměl dovolit, aby se ona zamilovala do mě," zlomil se mu hlas. Z modrých očí mu tekly slzy a než jsem si to stihla uvědomit byla jsem na tom stejně. Pláč ostatních lidí mě vždycky donutil také brečet, natož v tomto rozpoložení.

„To neříkej," zavrtěla jsem hlavou.

„Kdybych tenkrát místo Willow zemřel já, tak by to všechno bylo mnohem jednodušší," odporoval. Zadívala jsem se mu pořádně do tváře. Nějak jsem cítila, že to bylo poprvé, co to řekl nahlas. Samozřejmě, že jsem to nemohla vědět doopravdy, ale něco mě k tomu nabádalo. Možná sourozenecká intuice.

„Ashi, takhle to brát nesmíš," zavrtěla jsem hlavou. Jen pokrčil rameny, jako kdyby neexistovalo nic, co bych mohla říct, aby změnil svůj názor. A dost pravděpodobně opravdu neexistovalo.

V tu chvíli se dveře komnaty otevřely a my oba dva ztuhli.

„Ashi?" Ozval se Aneliin hlas. Muž vedle mě pořád jen ztuhle zíral. Slzy mu stále stékaly po tváři a nezvedal se, ani když jsme Anel uviděli.

„Anelí," zamumlal. Dívka stála na místě a objala se pažemi. Třásla se tak moc, že jsem to mohla vidět i ze svého místo na zemi.

„Anelí," vyhrkl Ash a během chvíle už dívku svíral v náruči. Pravděpodobně to ze mě dělalo špatného člověka, ale první, co mě napadlo bylo, proč Ash už ví, na čem je a já ne.

Samozřejmě, že jsem byla ráda, že je dívka v pořádku, ale prostě jsem jen chtěla, aby takhle objal Will mě. Chtěla jsem, aby mě Will políbil stejně, jako Ash momentálně líbal svou snoubenku. Chtěla jsem to tak moc, že jsem cítila fyzickou bolest nad tím, že to tak není.

A v tu chvíli Will v posteli zabručel.

V životě jsem nebyla rychleji na nohou. Během vteřiny jsem stála u postele a uviděla Willa jak otevírá oči. Úleva projela celým mým tělem. Tak moc jsem se bála, že už se neprobudí, ale on... on se probudil.

„Děkuju. Děkuju. Děkuju," vyhrkla jsem zběsile a vrhla se Willovi kolem krku.

„Není zač," zachraptěl Will. Vyšel ze mě podivný smích. Byl to Will. Pořád to byl Will s těmi svými trapnými vtipy. Poslala jsem rychlý dík komukoliv, kdo zrovna naslouchal. Na světě nebylo nic důležitějšího než, aby byl Will v pořádku.

Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do tváře. Modré oči měl unavené, ale jinak vypadal v pořádku. Dokonce se na mě zvládl pokřiveně usmát. Nebylo to tak hrozné. Nebyla to další katastrofa. Vesmír mě netrestal za ty chvilky štěstí, které mi byly dovoleny prožít. Will žil a byl vzhůru.

„Jak je ti? Jak se cítíš? Bolí tě něco?" Vychrlila jsem na něho spoustu otázek a setřela si slzy z tváří.

„Je mi dobře, ale-" odmlčel se a já ztuhla. Samozřejmě, že je tu ale. Samozřejmě, že jo. Byla jsem však ochotná ho strávit. Společně to s Willem zvládneme. Hlavně, že je v pořádku.

„Ale co?" Zeptala jsem se bojácně. Z druhé strany postele se v objetí postavili Anel s Ashem a oběma na tvářích hráli opatrné úsměvy. Jako kdybychom se všichni báli, že jsme to přestáli nějak, až moc dobře.

„Kdo jsi?" 

If the world was ending you'd come over, right? Right?

Někteří z vás to uhodli. Ale padali tu i další zajímavé teorie. Nejvíc mě asi zaujalo, že by Will oněměl. To zní hustě. Ale to se nestalo. Stalo se, co se stalo. A pokud to někdo nepochopil, tak v příští kapitole to určitě pochopí.

Jste nejlepší ♥
-Vaše Eli ♥