Nathalie

XXXI.

4/6
Umírám.

S veškerým soustředěním jsem před sebou vytvořila ledovou stěnu a snažila se zapojit veškerou svou mozkovou hmotu, aby se mi podařilo přežít. Tak jo. Porazit ji. To přece musím zvládnout. Nějak to půjde. Já to zvládnu.

Monstrum se zasmálo a jedním máchnutím ploutve mou ledovou stěnu rozbila.

Zatraceně, nezvládnu.

Asi tak padesát metrů od sebe jsem viděla shromaždiště velkých kamenů a rychle k nim vyrazila, zatímco jsem okolo sebe stále vytvářela ledové stěny. Sice nebyly moc účinné, ale alespoň ji to zdrželo. Zničehonic však ze stropu jeskyně vystřelil blesk. Jen tak tak jsem od něho stihla uskočit a dopadla za hradbu z kamenů. Tak jo, tak jo, tak jo. Chce to přemýšlet. Musím na to jít chytře.

„Neschovávej se ty zbabělče! Bojuj!" Vykřikla. Překvapeně jsem se zamračila. Čekala jsem, že během vteřiny bude u mě, ale nestalo se tak. Vykoukla jsem zpoza kamene a uviděla, že se jednou rukou dotýká vody. Ocasem divoce mrskala a rozbíjela mé ledové stěny, ale zdálo se, že alespoň částí těla se musí dotýkat vody. To mi dávala určitou výhodu. I když jsem vlastně netušila, jak ji využít.

Napadlo mě vodu zmrazit, ale byla jsem na to dost daleko navíc jsem se obávala, že by mi to bylo naprosto k ničemu.

„Dělej něco!" Křikla a z levé ruky jí vytryskl blesk, který by trefil mou hlavu, kdybych se rychle nesehnula. Bez velkého přemýšlení jsem k ní vyslala proud ledu, i když jsem tušila, že to fungovat nebude.

Lehla jsem si na břicho a zadívala se na kameny před sebou, jak jsem sbírala odvahu na to vykouknout a zjistit, jestli nemám štěstí a nestvůru jsem nezranila. Zaujalo mě však něco vyrytého v kameni.

Udělej to, co vladař dělá.

Bylo to to stejné, co mi řekla i ta nestvůra. Jenomže jsem neměla nejmenší tušení, co to znamená. Udělat to, co vladař dělá? Co dělá? Vítězí? Já bych opravdu moc ráda, ale není to tak jednoduché. Vykoukla jsem zpoza kamene a uviděla, jak mořská panna naštvaně syčí, jelikož se ke mně nemohla dostat. Vyslala na mou hlavu další ze svých blesků a já se s vypísknutím znovu sklonila.

Co budu zatraceně dělat?

Vybavila jsem si tu chvíli, kdy jsem vykouzlila podivné vločky s modrou září a cítila jsem, jak moc mocné jsou. Nebyla jsem si jistá, jestli to zabere, ale lepší možnost jsem neměla. Ne, když jsem cítila, jak nestvůra vysílá své blesky proti kamenům, za kterými jsem se schovávala. Nevěděla jsem jak dlouho má skrýš ještě vydrží.

Tak jo Ro. Nádech, výdech. Ty tohle zvládneš. Jsi přece frajerka. Jsi silná, nezávislá žena.

Pro svatou Anthelii, já jsem dementní.

Začala jsem se soustředit na svou moc. Na to, jak moc jsem potřebovala projít tím portálem. Jak moc jsem tohle potřebovala vyhrát. Udělej to, co vladař dělá. A vladař přece vítězí, takže já zvítězím. Zvládnu to. Zapojila jsem magii a v dlani se mi začínala tvořit koule namodralého sněhu. Jak jsem se soustředila, tak jsem tak moc třeštila oči, až jsem cítila, jak mě začínají pálit.

„Co jsi to za dědičku, když tam jenom sedíš a třeseš se strachy?!" Zavrčela na mě a uhodila do kamene takovým bleskem, až to se mnou škublo. Nenechala jsem se však rozhodit a dále se soustředila na kouzlo. Já to zvládnu. Zvládnu to.

Blesky však neustávaly a já věděla, že ji musím nějak rozptýlit, abych vůbec měla šanci vystřelit. Dostala jsem nápad na další kouzlo, ale nebyla jsem si tím jistá. Nikdy jsem nezkoušela dvě věci najednou.

No. Všechno je jednou poprvé.

„Viburnum," zašeptala jsem potichu a v jeskyni se strhla sněhová bouře. Cítila jsem, jak tolik kouzel ze mě vysává magii, ale nezastavovalo mě to. Věděla jsem, že mi ještě zbývá spousta síly nehledě na to, jak hloupě to znělo.

Se zářícím sněhem v ruce jsem vykoukla zpoza své skrýše, kde se nestvůra oháněla po sněhu. Správně bych až k ní neměla dohlédnout, ale jako kdyby mi vločky uhýbaly, tak abych měla dobrý výhled. Bylo to jiné, než když jsem bouři omylem vykouzlila v zámku.

Zamířila jsem a následně vyslala své kouzlo na nestvůru. Trefila jsem se jí přímo do hrudi a na chvíli bylo všude ticho. Ztratila jsem koncentraci a bouře ustala.

Nefungovalo to. Monstrum naštvaně zařvalo, setřáslo si sníh z hrudi a okolo mě narazilo hned několik blesků. Mimoděk jsem zavřískla a v hlavě měla prázdno.

A co mám teď jako sakra dělat?! Pohled mi opět sjel na nápis na jednom z kamenů.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Udělej to, co vladař dělá.

Jenže, co sakra dělá vladař? Myslela jsem, že vítězí, ale to mi naprosto k ničemu nebylo. Nebyla by to žádná nápověda. Udělej to, co vladař dělá.

Pro svatou Anthelii. Mám to. MÁM TO.

Vyšvihla jsem se na nohy a z plna hrdla zakřičela: „Okamžitě přestaň!"

Nestvůra znovu zasyčela, ale přestala kouzlit. Místo toho se mi zdálo, že se usmála. Jako kdyby nakonec i byla ráda, že jsem hádanku rozluštila.

Co dělá vladař? Vládne.

Já vím, že je to krátký, ale prostě jedna kapitola denně není ve školním roce udržitelná :DD ne s přednáškama, s nemocným hafuškou a kamarádkou s kterou se vídáme denně jinak je to divný :D
Dobrou♥