Nathalie

XXXIV.

VŠECHNOOO NEJLEPŠÍÍÍ MNĚĚĚĚĚ ♥
Today is the day. Je mi ofiko dvacet a tak jsem se rozhodla Vám sem šoupnout kapitolku, abyste taky měli lepší den ♥ Vím, že byla obří mezera, ale pořád mám na vejšce zkouškové a jako nebudu lhát hrabe mi z toho. A taky možná připravuju něco nového, protože mě možná zaujala letošní hvězda inkoustu a možná to budu chtít zkusit. Hehe. Když to stihnu a budu mít odvahu :)))

Užívejte si sobotu! ♥

V tu chvíli jsem myslela, že úlevou omdlím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je živý, že dýchá, že znovu vidím jeho oči a slyším jeho hlas.

„Williame!" Vyhrkla jsem a vrhla se mu kolem krku. Nezajímalo mě už vůbec nic. Soustředila jsem se jen na to, jak okolo mě také omotal své paže a jak jsem cítila pohyb jeho hrudníku. Dýchal. Vlastně mi hlasitě vydechoval do vlasů a dlaní mi přejel po zádech. Byl živý. Živý. Živý.

„Řekl jsem ti přece, abys nedělala žádný blbosti," dostal ze sebe přiškrceně, jak se pořád snažil pořádně nadechnout. Neměla jsem nejmenší tušení o čem to vlastně mluví, ale bylo mi to jedno. Momentálně jsem to nechtěla rozpitvávat a bylo mi jedno jestli mě bude o něčem poučovat.

„Ty jsi nám dal, pitomče," ozval se Ash s úlevou v hlase a já nemohla nic než souhlasit. Nechtěla jsem, aby se cítil nepříjemně, tak jsem se odtáhla a se slzami na tvářích se na něho široce usmívala.

„Neplakej, jsem přece naživu. Jsem tady," usmál se a setřel mi palcem slzu z tváře. Zarazila jsem se. To bylo nezvyklé. Velmi nezvyklé. Až moc něžné. Nechápavě jsem se na něho zamračila.

„Jsem tady Ro," zopakoval a široce se na mě zazubil.

„Ro?" Zopakoval překvapeně Ash a periferním viděním jsem zpozorovala, jak vytřeštil oči. Já byla však pomalejší než bratr. Bála jsem se na to jen pomyslet, bála jsem se tomu uvěřit. Will ke mně natáhl ruku, ale já bezděky ucukla. Tohle nemohlo být skutečné. Bylo by to příliš dobré.

„Ro," zamumlal Will v očích lítost, „jsem to já. Jsem tvůj Will."

Nemohla jsem nic říct. Měla jsem v krku takový knedlík, že jsem sotva dýchala. Tohle není možné. Nebylo možné, aby se mi dělo něco tak dobrého. Nevnímala jsem vůbec nic. Nevnímala jsem to, že jsme pořád v jeskyni a že někde za námi je ono monstrum. Nevnímala jsem vůbec nic. Jen to, jak pomalu natáhl ruku a chytil mě za tu mou.

„Jak?" Zašeptala jsem. Bylo to moc... snadné. Až na to, že to nebylo vůbec snadné, ale bylo to moc naráz. Myslela jsem, že budu muset konfrontovat Igniriuse. Byla jsem připravená v té bitvě třeba i položit život. Nikdy by mě nenapadlo, že po cestě se Will... můj Will vrátí.

„Ať ve mně bylo kvůli Igniriusovi cokoliv, ona to zabila," kývl hlavou k nestvůře bez toho, aby ze mě spustil zrak.

„Tohle se mi zdá, že jo? Probudím se, za chvíli se probudím," vyhrkla jsem, a i sama sobě zněla jako naprostý idiot. Ale pravda byla, že jsem se tak cítila. Celou tu dobu jsem chtěla, aby se můj Will vrátil a najednou... najednou to měla být pravda?

„Lásko, není to sen," protestoval. Zdálo se, že řekne ještě něco, ale nestihl to. Vrhla jsem se mu znovu okolo krku a tentokrát mnohem vehementněji ve stylu letícího kamene.

„Wille!" Pískla jsem a pevně ho k sobě tiskla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu byl tady. Nezdálo se to reálné očekávala jsem... já vlastně ani nevím. Má jediná naděje byla, že třeba porazím Igniriuse a díky tomu ho získám zpátky. Byla to mizivá šance, ale jediné světélko, které jsem viděla. A najednou... najednou to bylo prostě tady. Tak rychle, bez přípravy. Můj mozek to nebyl schopný pobrat.

„Jsem na tebe pořádně naštvaný," zamumlal mi do ucha tónem, který vůbec nezněl naštvaně. Uteklo mi uchechtnutí. Dřív mi tím občas lezl na nervy to, jak tvrdohlavě se mě snažil bránit a nadával, když jsem ho neposlouchala. Teď? Přišlo mi to jako ta nejúžasnější věc, co mohl říct.

„Malá Ro zmizela!" Vlítla do jeskyně Mal a panicky u toho rozhazovala rukama.

„Přísahám, že jsem jí hlídala! Přísahám! Chtěla hrát na schovávanou, což jsem jí řekla, že v momentální situaci absolutně ne, tak jsme začaly hrát na babu. Říkala jsem si, že je to pro ni skvělý rozptýlení, ale najednou když obíhala strom prostě zmizela! Puf!" Gestikulovala tak široce, až jí z toho spadla rouška, kterou měla většinu času pevně připevněnou k ústům, aby jí nebyly vidět jizvy.

„Ma-" nadechoval se Will, že něco řekne, ale dívka mu skočila do řeči: „Já se hrozně omlouvám Williame, ale opravdu nevím, co se stalo. Chápu, když se budeš zlobit, ale tak stejně se to jednou muselo stát no ne? Nemohla tu být s námi navždy a já jsem si jisto jistě jistá, že neutekla, ale prostě PUF."

„Jisto jistě jistá?" Uteklo mi uchechtnutí, zatímco Will si opřel tvář o mou hlavu.

„Jo, počkat. Uuuuuu, vy se objímáte," zakmitala na nás obočím a v tu chvíli jí to pravděpodobně došlo.

„Vy se tu muckáte, jak puberťáci a já vedle panikařím, že jsem ztratila dítě. To dík moc, taky jste někdo mohl něco říct, jakmile jsem sem vběhla," vyčetla nám a založila si ruce na hrudi. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale v tu chvíli se otočila, uviděla monstrum a zděšeně zavřískala, zatímco vytáhla dvě dýky zpoza svých kalhot.

„A co je sakra tohle?!" Vyhrkla.

„Proboha Malio! Sklapni na chvilku, jak ti má někdo odpovědět, když neustále meleš pantem," ozvala se Ari zničehonic, sedící na zemi kousek od nás jako kdyby tu byla celou dobu. Její bílé šatičky naprosto nepraktické jako vždycky.

„Proč při důležitých situacích vždycky zmizíš a pak když už je dobojováno se zjevíš jakoby nic?" Zeptal se Ash ledabylým hlasem, ale v tváři mu naštvaně cukalo.

„Mám slabost pro vztahová dramata, boje mě nezajímají," řekla jakoby nic a v očích se jí zablýsklo jako kdyby ho vyzývala k tomu, aby jí něco vyčítal. Naštěstí měl Ash dost rozumu, aby to neudělal. Will mi bezděky přejel dlaní přes záda, zatímco naši přátele s úšklebkem pozoroval a já se tím dostala do stejně nevěřícného stavu jako předtím než sem Mal vtrhla a začala blábolit. Will byl tady. Můj Will. Vlastně se tím neřešilo vůbec nic, ale přitom všechno.

„Dokážeš nás dostat všechny domů? Nechce se mi trmácet zase zpátky," ustoupil Ash raději od rýpání do Ari. Já se však zarazila. Domů? Co?

„Domů?" Naklonila Ari hlavu na stranu jako kdyby mu chtěla naznačit, jak moc hloupě se ptá. Upřímně jsem se divila, že kvůli té její aroganci ještě nikdo nevylítnul, ale pravděpodobně jí dost napomáhalo, že jsme se jí všichni tak trochu báli. Možná kromě Mal.

„No ano? Vzhledem k tomu, že Will je zpátky předpokládám, že tuhle sebevražednou misi můžeme odvolat ne?" Přesunul svůj pohled na mě. Will do mě zabodl svůj pohled a očekával, až mu to potvrdím, ale to jsem nemohla. Když jsme vyráželi, tak jsem nelhala. Tohle nebylo jenom o Willovi.

„Pořád musíme Igniriuse zastavit," pokrčila jsem rameny, „nemyslím si, že bychom měli jít domů."

Jestli tam jsou chyby tak Im so sorry, ale mám narozky, tak mír? :DD Jo a pusťte si tu písničku. Je boží. Vždycky když někomu přeju k narozkám na ig, tak k tomu házím tuhle songišu :DD
Můj ig: elikundrlikova_wp
Mějte se blaze ♥

-Vaše Eli ♥