Nathalie

XXV. Will

Zkouškové je hnus. Naprosto nechutný hnus. Zhodnotila jsem, že s vejškou končím a budu se živit jako spisovatelka (protože moje knížky jsou samozřejmě naprosto geniální a kdo by je nemiloval). Tak. Easy. Kde jsou moje milióny? Kde je smlouva s Netflixem, že podle mojí knížky natočí seriál, kde bude hlavní roli hrát Tom Holland, který se do mě šíleně zamiluje a budeme spolu šťastně až na věky? Já čekám!

Hehe sranda. Vy to víte, že si dělám srandu :D. Až na to, že zkouškový je hnus. To je smutná pravda.

Do -ehm jak se tomu říká- medií? Je to možný? Prostě do takové té pěkné věci nad kapitolou vám házím video, které jsem vytvořila k Rossele a doufám, že se vám bude líbit ♥. I když pokud mě sledujete na instagramu (elikundrlikova), tak už jste ho viděli, ale to nevadí :D
Užijte si kapitolku a díky za trpělivost! ♥

Neměl jsem v plánu na ni tak vyjet. Ne, když jsme se konečně začali bavit v alespoň trošku přátelské rovině, ale ta dívka s čelenkami ve mně probudila něco, co jsem nechápal. Na chvíli jsem viděl Nathalii s rozpuštěnými vlasy, ve kterých měla zapletenou modrou čelenku. Usmívala se na mě a v očích měla světlo. A stačil ten jediný pohled, abych měl pocit jako, že je vše na světě v pořádku a že před sebou mám vše, co jsem kdy potřeboval a chtěl.

Stejně tak rychle jako se to objevilo, tak to i zmizelo a zanechalo to ve mně jenom spoustu otázek a pocitu zmatení. Co to sakra bylo? Bylo to jako vzpomínka, ale nedokázal jsem ji nikam zařadit. V hlavě jsem měl nepořádek.

Jelikož se spustil prudký déšť rozhodli jsme se v hostinci přespat. Souhlasil jsem. Byl jsem pro cokoliv, co by oddálilo Nathaliin šílený nápad. Pořád jsem nechápal, že jsem souhlasil, že půjdu s ní.

Už asi dvě hodiny jsem se procházel vesnicí, přestože již bylo pozdě večer. Nechtělo se mi do pokoje. Chtěli jsme ušetřit peníze, tudíž jsme se rozdělili do dvou pokojů, tak aby nás to vyšlo co nejlevněji. Já, Nathalie, malá Ro a Ash v jednom pokoji a Charles s Maliou v druhém. Ari prohlásila, že tu spát nebude a někam zmizela.

Jak jsem se vracel k hostinci všude bylo ticho, což mi naznačovalo, že jsem asi byl pryč delší dobu, než jsem myslel. Dole stále popíjelo pár lidí, ale nevšímal jsem si jich a šel do patra směrem k našemu pokoji. Potichu jsem otevřel dveře, jelikož jsem počítal s tím, že malá Ro už určitě spí. K mému překvapení, ale spala i Nathalie, zatímco Ash seděl na své posteli u okna a díval se ven zatímco si hrál s prstýnkem, který měl na řetízku kolem krku.

„Hatla patla matla," zamumlala Nathalie ze spaní a otočila se takovým stylem, až ze sebe skopla peřinu. Typické.

Počkat.

Co?

Typické? Netušil jsem, kde se ta myšlenka ve mně vzala, ale byl jsem příliš unavený na to se tím teď zabývat. Prostě jsem se zbláznil. To se stává. No ne? Sebral jsem peřinu, a tak abych ji nevzbudil jsem ji přikryl.

„Nechoď nikam," zamumlala a chytila mě za ruku, kterou jsem jí přitahoval peřinu ke krku. Vzhledem k tomu, že stále pravidelně oddechovala a oči měla zavřené jsem zhodnotil, že se jí jen něco zdá. Na tváři se mi sám od sebe vytvořil idiotský úsměv a něžně jsem jí svou ruku vykroutil.

Uvědomil jsem si, že Ash je pořád v okně a prudce jsem se narovnal. Musím se srovnat a začít se chovat normálně, než si toho někdo všimne. Ash však stále zíral z okna a nevnímal mě. Přešel jsem blíže k němu a podíval se ven, ale nic konkrétního jsem neviděl.

„Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se potichu, abych holky nevzbudil. Jen beze slova přikývl. Asi o tom nechtěl mluvit a já nebyl jeden z těch, co by ho do toho nutili. Pokud chtěl mlčet, tak jsem to respektoval.