Nathalie

XXI.

I LOOK FOR LOVE, BUT THERE'S A SPACE INSIDE MY MIND
WHERE I KEEP ON MISSING YOU, I KEEP ON MISSING YOOOOOOOOOOOU

Jakoby asi už nemá smysl se omlouvat, že přicházím s kapitolou pozdě, ale stejně se omluvuju :( Každopádně dnes jsem tu a přináším s sebou kapitolku.

Co vůbec vy? Jak se máte? Co škola?

 Mně začíná škola, až na konci září a s tou koronou všude vlastně ani nevím, jak to bude. Tak uvidíme. Ale teď už ke kapitolce.

Enjoy!

„Plánuješ každý den vyspávat dlouho do poledne? To se potom nikam nedostaneme," vzbudil mě Charlesův hlas. Otevřela jsem oči a zamžourala do ostrého slunce. Upřímně jsem netušila, kolik je hodin, a ještě upřímněji mi to bylo úplně jedno.

„Vstávej Nathalie!" Hodil po mně kamínek.

„Vždyť jsem vzhůru," zabručela jsem, zívla a promnula si oči. Myslela jsem si, že po noci v lese budu rozlámaná a všechno mě bude bolet, ale kupodivu to nebylo tak hrozné.

„Vzhůru, ale ležíš. Vstaň!" Hodil po mně tentokrát nějakou větvičku.

„Jsi neuvěřitelně otravný," procedila jsem mezi zuby, zatímco jsem se zvedala do sedu.

„Jo, Nayra se o tom párkrát zmínila," zakřenil se na mě. Fascinoval mě rozdíl mezi tímto mužem a tím, kterého jsem viděla přijet z Malirie.

„Proč jsi se tvářil tak nepříjemně, když jste přijeli a teď se chováš přátelsky?" Zeptala jsem se přímo. Ta část mě, která se bála či styděla něco vyslovit zemřela už dávno.

„Proč jsem se tvářil nepříjemně? Děláš si srandu?" Zasmál se arogantně. S tím slovem „přátelsky" jsem to asi přehnala. Dalo by se říct, že se chová přijatelně. Beze slova jsem na něho koukala a čekala, co odpoví. Nakonec protočil očima a vzdal to.

„Kvůli celé té situaci. Ashaniel si bere služebnou a kvůli tomu si ségra musí vzít Alberta, který je příšerný. Já jsem byl postaven před hotovu věc, že si musím vzít tebe, přestože miluju Nayru a na první pohled jsem viděl, že ty miluješ Williama. V tu chvíli, kdy jsme, přijeli bylo prostě všechno špatně."

„Takže tě napadlo to vylepšit svým příšerným chováním?" Zašklebila jsem se na něj.

„Protože ty ses na nás usmívala a vítala nás s otevřenou náručí?" Zeptal se bez jakéhokoliv výrazu v obličeji. Měl pravdu, taky jsem se k nim nechovala přívětivě.

„Víš, co je tvůj největší problém?" Vyštěkl najednou útočně. Nenechala jsem se tím však rozhodit a jen chvíli přemýšlela, jestli mám vůbec chtít vědět odpověď. Vytáhla jsem se do stoje, jak mi najednou přišlo, že bych se před ním měla bránit.

„Zajisté mi to řekneš," odpověděla jsem nakonec a založila si ruce na hrudi.

„Myslíš si, že jsi jediná, kdo to má těžké, že jsi jediná, kdo trpí. Co je to sakra s tebou? To jsi až takový sobec?" Vyštěkl na mě. Zničehonic jsem viděla rudě. On mě bude soudit? Zná mě pár dní a myslí si, že zná veškerá má tajemství? To myslí vážně?

„Sobec? Proč zajímat se jednou sama o sebe je sobecké? Proč chránit samu sebe před další bolestí je sobecké? Proč bych měla být sobec, když toho mám už jednou dost? Copak ze mě tohle dělá sobce? Jestli jo, tak je mi to jedno. Kašlu na názory všech okolo. Já se snažím přežít!" Začala jsem na něho křičet a ruce mi tak nějak samovolně lítaly do vzduchu. Určitě to muselo vypadat stupidně. Příště bych si je měla nějak přilepit.