Nathalie

VIII.

Takže

Byla jsem nominována na challenge, kde autoři bojují proti nudě při koroně. Což v překladu znamená, že mám vydávat kapitolu každý den po dobu sedmi dní. Je dost možný, že ta challenge ve skutečnosti neexistuje a moje kamarádka mě jenom prudí. Ale tak co.
Hecla jsem se, že to prubnu.
Takže se příštích sedm dní můžete těšit na kapitolu každý den.
Možná.
Taky možná ne.

Uvidíme.

Hehe.

Držte palce.

„Je to tady? Co je tady?" Chtěla jsem vědět, když se Will okamžitě zvedl. Jak evidentně věděl, o čem Ash mluví, zatímco já byla naprosto ztracená. Will popadl meč a následně ke mně natáhl ruku. Uchopila jsem ho za ni a zvedla se.

„Ash předvídal, že to, že jsou tu Malirijští nepřinese nic dobrého. Říkal, že nás dřív nebo později někdo napadne a slyšela jsi ho. Je to tady," přehodil mi přes ramena kabátec.

„Zatím v hradu nevznikl poplach. Zvědové nás upozornili. Máme čas se připravit," otevřel Ash dveře komnaty a vykoukl ven, jako kdyby právě neřekl, že máme čas a Soceriané by už měli být na chodbách.

„Odvedeme Ro do úkrytu a potom se připravíme," kývl na nás Ash. Počkat, počkat, počkat.

„To ne," odporovala jsem okamžitě. Jestli si myslí, že já se budu někde schovávat, zatímco oni budou bojovat, tak to si myslí špatně.

„Ro, nevymýšlej hlouposti," odsekl Will a všichni jsme vyrazili ven z komnat. Ash nás sebejistě vedl chodbami, ale já si byla naprosto jistá, že v nějakém úkrytu neskončím. Ne, když Will hodlá bojovat.

„Já nevymýšlím hlouposti, nebudu někde schovaná, zatímco ty budeš bojovat. Pokud jsi zapomněl, tak já jsem tady ta, co má schopnosti," připomněla jsem mu. Zastavila jsem se na místě, odhodlaná nepostoupit ani o metr dál blíž k úkrytu.

„Nemáš vůbec žádný zkušenosti!" Zablýsklo se mu naštvaně v očích.

„Ani kalhoty," podotkl Ash. Vztekle jsem se na něho podívala a zarazila se od popotáhnutí košile níž. Ano, pořád jsem na sobě měla jen Willovu košili a spodní prádlo, ale košile byla natolik dlouhá, že zakrývala všechno podstatné. Kdybych zavřela obě oči mohla bych předstírat, že to jsou krátké šaty.

„Nejsem malá holka, dokážu se o sebe postarat," stála jsem si na svém.

„Hádat se můžete za pochodu," podotkl Ash a znovu vyrazil. Will mě popadl za zápěstí a rozešel se, čímž mě donutil k pohybu.

„Nejsi malá holka, ale jsi moje snoubenka," odsekl Will. Po něžném hlase, kterým na mě mluvil ještě před chvílí nebylo ani stopy.

„To, že jsem tvoje snoubenka neznamená, že tě budu poslouchat na slovo!" Vyštěkla jsem na něj naštvaně. Zatracený tvrdohlavý chlap.

„Ne, ale to, že jsi moje snoubenka znamená, že jsi moje zodpovědnost a já se musím postarat o to, aby se ti nic nestalo," začali jsme sestupovat po schodech dolů do sklepení. Chystala jsem odseknout další argument, ale zvrtla se mi noha. Will šel přede mnou tudíž to nemohl zaregistrovat, táhl mě dál a já se s vyjeknutím zřítila k zemi.

„Vždyť to říkám!" Pomohl mi vstát. Propálila jsem ho tak naštvaným pohledem, že nemít ledovou podstatu pravděpodobně bych ho zapálila. Na můj naštvaný pohled však nijak nezareagoval a místo toho jsme dál následovali Ashe do sklepení. Jak jsme, tak sestupovali uvědomila jsem si náhle něco úplně jiného.

Nebudu v další cele. To ne, to už nikdy.

Automaticky jsem se zastavila, tentokrát natolik prudce, že to Willa zastavilo.

„Rosselo," zavrčel naštvaně.

„V žádném případě mě nedostaneš do sklepení. Nebudu v další cele," odsekla jsem a zápěstí mu vyškubla. Magie v mém těle se vzpírala a teplota se prudce ochladila. Will se zarazil nad slovy, která jsem mu řekla a náhle už nevypadal tak rozhodnutý.

„Není to cela. Je to velká místnost, ani tam nejsou mříže," snažil se Ash urovnat situaci. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a vylezla o schod výš. Najednou mi ani tak nezáleželo na tom, že jsem jim chtěla pomoct. Že jsem taky nějakým způsobem chtěla porazit Soceriany. Náhle mi jen záleželo na tom, abych byla, co nejdál od jakéhokoliv sklepení a jakékoliv cely. Bylo zvláštní jak se ten strach a odpor ve mně najednou probudili. Když jsem šla do Patria zachránit Willa nic podobného jsem nezažívala.

„Ro," zamumlal potichu Will moje jméno a také popošel o jeden schod.

„Nenuť mě tam jít," zlomil se mi hlas a já to nenáviděla. Zatraceně kde je ta sebevědomá Rossela?

„Lásko slyšelas Ashe, není to cela," snažil se mě přesvědčit. Já, ale opět zavrtěla hlavou. Nikdo mě do žádné cely nedostane. Je jedno, jak tomu, kdo říká. Zcela určitě plánovaly úkryt zamknout, aby se dovnitř nikdo nedostal, tudíž se z místnosti stane cela. A já odmítala být opět kdekoliv zavřená.

„Wille prosím," zaprosila jsem. Nebyla žádná možnost, že bych tam vešla, ale chtěla jsem to udělat po dobrém. Nechtěla jsem přistoupit k tomu, že bych mu měla utéct. Momentálně jsem totiž byla i schopná před sebe postavit ledovou stěnu, jen aby mě tam nedostali.

Chvíli bylo jen ticho a Will zkoumal mou tvář, jako kdyby v ní něco hledal. Ash nemluvil. Nepřemlouval mě. Věděl, že tohle je mezi mnou a Willem.

Will přikývl a následně se otočil na Ashe: „Nemůžu ji tam zavřít."

Celým mým tělem projela úleva a vypustila jsem přebytečný vzduch z plic. Když se Will otočil opět na mě objala jsem ho okolo krku a tělem mi přejel třas, když jsem si uvědomila, jak blízko jsem byla další cely.

„Děkuju," zamumlala jsem. Will mi místo odpovědi vtiskl polibek do vlasů.

„Tak jo. Ehm. Jo. Půjdeš do mých a Aneliiných komnat. Je výš, tudíž se do ní nedá dostat oknem, navíc nikdo nebude předvídat, že bychom někoho tak důležitého nechali v komnatách. Budeš tam v bezpečí," vymyslel náhradní plán. Jen jsem přikývla. Momentálně jsem neměla sílu na to se s nimi hádat. Navíc... neměla jsem v plánu v té komnatě zůstat.

Jsem fakt zvědavá jestli tu challenge zvládnu, ale jsem odhodlaná. Muhehe.
Tak uvidíme se zítra! ♥
-Vaše Eli ♥