Nathalie

VII.

Hlásím se z karantény!
Tak co, jak přežíváte? Musím říct, že karanténa pro mě přinesla jednu dobrou věc a to tu, že jsem se konečně trochu víc chytla a vím kam povedou příští kapitolky 3:)
Takže by mohly vycházet kapitolky často ♥

Když jsem se probudila příšerně mi třeštila hlava a nechtěla jsem dělat nic jiného než spát. Naštěstí byla všude tma, tudíž jsem předpokládala, že je ještě hluboká noc. Plácla jsem rukou vedle sebe ve snaze najít Willa, ale neležel vedle mě a matrace byla studená, což značilo, že to tak bylo delší dobu.

„Wille?" Zavolala jsem do tmy okolo sebe.

„Hmm?" Ozvalo se rozespale. Zmateně jsem mžourala do tmy. Kde sakra je?

„Kde jsi?" Zeptala jsem se. Jako odpověď se ozvalo nesrozumitelné zabrblání a následně šustot, jak se pravděpodobně zvedl. Než jsem se stihla nadát vlezl za mnou do postele a přehodil přese mě paži.

„Jsem tady, tak spi," zamumlal mi a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Ty jsi spal na sedačce?" Nechápala jsem. Až nyní jsem pocítila, že je otevřené okno a díky proudění studeného vzduchu jsem se otřásla. Will přes nás přetáhl peřinu a souhlasně zahuhlal.

„Proč?" Nechápala jsem.

„Ro, já chci spát. Vysvětlím ti to zítra," protestoval. V tu chvíli jsem si začala vzpomínat.

Bože.

Ne.

Pro svatou Antheliu, já byla trapná.

Matně jsem si vzpomínala na své myšlenky a vzpomínala jsem si, že víc, než jednou jsem samu sebe označila za sexuální bohyni. To snad není možný.

Zaskučela jsem a schovala si tvář do dlaní.

„Je ti špatně?" Probral se najednou Will. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Chvíli bylo ticho, ale následně se Will rozesmál.

„Ty si vzpomínáš, že jo?" Zeptal se a v jeho hlase neznělo nic jiného než pobavení. V obličeji jsem zrudla jako rajče, odtáhla se od něho a sedla si. Tvář stále zabořenou do dlaní. Že se mi to zdálo, že ano. Prosím. To není možný, že jsem fakt byla tak moc trapná.

Slyšela jsem šustění látky, jak se Will také zvedl do sedu. Stále se pochechtával a já chtěla v tu chvíli ovládat svou moc natolik, abych mohla zmizet.

Will mě chytil za zápěstí a donutil mě tím sundat si dlaně z tváře. V očích mu pobaveně jiskřilo a k mému štěstí se mu v tváři nezračila ani špetka naštvání.

„Wille, já, promiň, já, já jsem," koktala jsem a připadala si ještě menší než obvykle. Will, ale zavrtěl hlavou a vtiskl mi letmý polibek.

„Nemáš se za co omlouvat," uchechtl se znovu. Zaskučela jsem a plácla ho do hrudi. Jemu to snad ještě připadalo vtipný.

„Spal jsem na gauči, protože jsem si nebyl jistý, že bych odolal," pohladil mě po tváři.

„Co?" Vydechla jsem.

„Dost jsi otestovala moje sebeovládání. Nechtěl jsem zneužít situace," vysvětlil. Úlevně jsem vydechla. Nechtěl zneužít situace. Testovala jsem jeho sebeovládání. To znamenalo, že jsem nebyla tak úplně neschopná a trapná.

Snad.

Nechtěla jsem se ho však ptát, jelikož tu stále existovala ta možnost, že by řekl, že jsem trapná a nemotorná byla. A to jsem slyšet nechtěla.

Fakt ne.

Stačí, že jsem si to myslela.

Will se znovu uchechtl a já se na něho plaše podívala. Na tváři mu stále pohrával pobavený úsměv, ale přesto zvážněl a pohladil mě po tváři.

„Líbí se mi, jak na mě koukáš," zašeptal, stáhl si mě na sebe a opřel se o pelest. Pro větší pohodlnost jsem si lehla na břicho a bradu si opřela o jeho hrudník. Přestože byla noc, tak měsíc svítil tak jasně, že jsem rozeznávala rysy jeho tváře a světlé vlasy vypadaly, jako kdyby mu zářily.

„Jak na tebe koukám?" Zajímala jsem se. Nepřišlo mi, že bych se na něho koukala jinak než na kohokoliv jiného.

„Máš takový pohled... neumím to popsat. Jako kdybys viděla něco, o čem jsi snila celý život," namotal si pramínek mých vlasů na prst.

„Ale já vidím něco, o čem jsem snila celý život," usmála jsem se. V tu chvíli bych přísahala, že se Willova tvář rozzářila. Na tváři vykouzlil tak široký úsměv, až bylo k podivu, že se mu neroztrhla tvář. Popotáhla jsem se výš a políbila ho. Nebyl to vášnivý polibek, byla to jeho něžná obměna, která byla sotva víc než letmý dotek.

V tu chvíli se to stalo.

Projel mnou tak intenzivní pocit, až jsem se zarazila. Netušila jsem, co konkrétně to bylo, ale nebylo to nic dobrého. Byla to zcela jasná předzvěst něčeho špatného. Automaticky jsem se rozhlédla okolo sebe, jako kdyby snad nebezpečí číhalo někde v komnatě.

„Co je?" Nechápal Will.

„Něco se děje," narovnala jsem se do sedu a cítila magii, jak mi proudí v žilách, připravena nás chránit. Will se rozhlédl po komnatě, a nakonec svůj pohled vrátil zpět na mě.

„Ro, nic se neděje, jsme tu jen my dva," přejel mi dlaní po zádech v konejšivém gestu. Když jsem se neměla k tomu, abych se uvolnila něžně mě k sobě přitáhl. Opřela jsem se o něj, ale přesto jsem těkala pohledem po místnosti. Vybavila se mi vize od Alcarime, kterou mi tenkrát ukázala. Tehdy mě přepadl špatný pocit a následně dovnitř vtrhli Soceriané a odvlekli mě pryč zatímco Willa rozkázali zabít.

„Jsi se mnou. Nic ti nehrozí," přejížděl mi konečky prstů po paži. Snažila jsem se ho poslechnout. Znělo to racionálně, ale moje instinkty mě nabádaly k opaku. Ty říkaly, že se děje něco špatného a hlavou mi lítalo spoustu možností. Třeba princ Charles nadávajíc, že někoho zabije.

Položila jsem si na Willa hlavu a vdechovala jeho vůni. Uklidňovala mě. Tak jako vždycky.

„Můžeš spát," zašeptal mi potichu do vlasů. Jeho přítomnost jako kdyby na mě měla magický účinek a víčka se mi zavíraly. Mé tělo se uvolnilo a mysl se uklidnila.

„Wille!" Vtrhl dovnitř Ash i spolu se zapáleným svícnem a já v tu chvíli věděla, že má předtucha nebyla planá. Princ totiž v ruce pevně svíral meč a v tváři měl smrtící soustředění. Každý sval ve Willově těle napjal, zatímco má magie zaburácela.

„Je to tady," řekl prostě.

Buďte na sebe opatrní ♥

-Vaše Eli♥