Nathalie

IX.

2/7

Get on your knees, beg me to stop. I promise I'll love you if you do it. So do it for me. DO IT FOR ME. 

Chtěla jsem zpívat dál, ale nevím kolik vám je a mohlo by to být nevhodné. Což mě přivádí k myšlence, že některé ty scény jsou horší než anglická písnička.

Ehm. Kolik vám je? :D

Každopádně, druhý den ze sedmi a ehm
Stihla jsem to. Doufám, že postupem dnů nebudou kapitoly vycházet pozdějš :D ale hlavně doufám, že těch sedm dní dám, protožeee už teď si tím nejsem tak jistá, ale má víra je prozatím neochvějná.

Tak enjoy!

„Ro, prosím. Neudělej žádnou pitomost. Oba dva si uvědomujeme, že nemůžu zařídit, abys tady zůstala. Ale prosím. Prosím! Žádný blbosti," věnoval mi pohled plný strachu, až tím zcela zbořil můj dosavadní plán.

„Fajn," vydechla jsem a protočila očima. Zůstanu tady, ale pokud uvidím, že se cokoliv vymyká kontrole, tak vyběhnu ven.

„Nepotřebujeme tvou moc, není to poprvé, co n ás napadli. Prostě zůstaň tady a projev svoji moc jenom kdyby byla potřeba k sebeobraně," přidal se k Willovi Ash.

„Ještě ty se přidávej," protočila jsem očima. Bohatě mi stačili Willovy ochranářské sklony, natož ještě Ashovi. Jen ať si je vybíjí na Anelí.

„Další sestru už neztratím," odpověděl mi bez špetky humoru a já sebou škubla. Jestli mě chtěli přesvědčit, ať opravdu zůstanu, tak se jim to dařilo.

„Já sice snoubenku nikdy neztratil, ale nehodlám s tím začínat, takže zůstaň," přikázal.

„Haf," vyplázla jsem na něho jazyk, jak jsem se snažila odlehčit situaci a tím dostat z žaludku tíživý pocit. Will se ale nezasmál. Místo toho mi vtiskl polibek na čelo a rty držel přitisklé déle než obvykle.

„Miluju tě," řekl vážně. Stihla jsem jen odpovědět, že já jeho taky, než se oba rozeběhli chodbou pryč. Bohužel jim, ale nedošlo, že sebou i odnesly jediný zdroj světla.

Magie v mém těle byla zřejmě připravena natolik, že každou mou myšlenku brala jako příkaz, jelikož se mi okamžitě v ruce rozzářila zmrzlá kapka vody. Chvíli jsem na ni jen překvapeně zírala. Přestože už jsem měla povoleno kouzlit bez toho, abych se své magie bála notnou dobu, stále jsem občas zvládala překvapit samu sebe, jak moc snadno se někdy má magie používala. Díky tomu jsem si nepřišla tak bezbranná.

A to byl zatraceně dobrý pocit.

*

Nesnášela jsem ten pocit, že jenom sedím na posteli a zírám na dveře. Venku začínalo svítat a má svítící kapka zhasla tudíž jsem se ani neměla na co zaměřit. Takže jsem jenom zírala na dveře a poklepávala u toho nohou.

Mohla jsem na ty dveře zírat tak deset minut, když se najednou rozezněl mužský výkřik. Výkřik plný paniky a šoku. Automaticky jsem se zvedla a vyběhla za zdrojem onoho výkřiku. Možná to bylo trochu sebevražedné, ale magie v mém nitru mě uklidňovala, že nejsem bezbranná a že jestli je to jen past jsem schopna ji zvládnout.

Jistě jsem to sice nevěděla, ale nemohla jsem tam toho muže jen tak nechat.

Trvalo jen pár vteřin, než jsem k němu doběhla. Natolik mě však překvapilo, kdo tam klečel, že jsem se zarazila. Princ Charles klečel na zemi, v náruči měl blonďatou dívku a oba byli celí od krve. Princ se k dívce skláněl a zoufale ji k sobě tiskl. Tvář měl zabořenou do jejího krku, zatímco hlava jí bezvládně visela.