Nathalie

XVIII.

Hoši a děvčata! Pěstujte koťata! Země je kulatá a místa je tu dost!

Lidičky! Rossela je první v kategorii fantasy! ♥♥♥ Nechápu, jak se to stalo, nechápu, jak je to možné, ale mám neuvěřitelnou radost ♥ Takže moc děkuji za to, že čtete moje příběhy přestože je to teď s vydáváním takové divoké ♥ Hodila bych sem nějaký srdceryvný proslov, ale myslím, že vás to nezajímá.

Užijte si kapitolku!

Bylo to stejné, jako když mi Ari ukazovala budoucnost u ní doma. Netušila jsem žádné souvislosti jen jsem prostě najednou byla v nějaké komnatě a pozorovala svou dvojnici, která nepokojně přecházela tam a zpátky. Vypadala jsem starší, ale ne o moc. Tipla bych si okolo dvaceti pěti. Dlouhé vlasy jsem měla vyčesané do drdolu a na sobě jsem měla volné světle modré šaty, které mi deformovaly postavu.

„Ro, uklidni se," ozval se povědomý ženský hlas a když jsem se otočila uviděla jsem Anelí s tak dvouletým chlapečkem na klíně. Dle vzhledu to musel být její syn. Klučík byl roztomilý, hnědé vlásky měl krátce střižené a po matce měl velké zelené oči. Tvar lícních kostí měl po Ashovi a připomínal tím jeho dvojníka.. V ruce držel plastového dráčka a prince a bojoval s nimi.

„Jsem nervózní," kousla se má dvojnice do rtu a sedla si na postel. Tahle konverzace by dávala mnohem větší smysl, kdybych tušila o čem se baví.

„Nevidím k tomu jediný důvod. Jako opravdu ani jeden jediný," uchechtla se Anel. Těkala jsem mezi nimi pohledem a snažila se přijít na to o čem mluví, ale nenašla jsem ani jednu jedinou indicii.

„Co když se mu něco stalo?" Zeptala se dvojnice se strachem v očích.

Anelí se zarazila a zavrtěla hlavou jako kdyby ji špatně rozuměla: „Vzpomínáš si, že to nás napadli, že jo?"

„Já vím, ale už tu měli být," plácla sebou Ro po zádech do postele. Tak teď už jsem nechápala vůbec nic. Napadli nás, ale má dvojnice se obávala o někoho mimo tenhle zámek. Vzhledem k tomu, proč mě sem Ari poslala jsem předpokládala, že o Willa.

„Táta," zažvatlalo dítě a Anelí se na něj usmála.

„Táta něco řeší broučku, potom za ním půjdeme ano?" Odpověděla chlapečkovi a přesně v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Ash. Dítě nadšeně výsklo a rozeběhlo se k tátovi.

„Ahoj šampióne," zvedl ho Ash do náruče.

Anel přesunula svůj pohled zpět na mou dvojnici a zamyšleně prohodila: „Přemýšlíme o druhém dítěti. Aspoň by měl tenhle neřád sourozence na hraní."

„Ona přemýšlí o druhém dítěti. Já jsem proti," oponoval Ash a vtiskl Anel polibek do vlasů. Proti? Vždycky jsem si myslela, že Ash má děti rád.

Stále jsem nechápala proč mi Alcarime ukazuje zrovna tuto budoucnost. Nechápala jsem vůbec nic a už vůbec jsem nechápala spojitost s Willem. Vůbec tu nebyl. Má dvojnice měla sice snubní prsten, ale to nemuselo znamenat vůbec nic. Jakožto princezna jsem poslední dobou byla zasnoubená furt s někým.

„Ashi, to že-"

„Rosselo?!" Vtrhl do místnosti Will a mně zabolelo u srdce. Zatímco já jsem ztuhla, má dvojnice se zvedla a vrhla se mu do náruče. Upřímně jsem to čekala. Nebyl důvod, aby mi Alcarime ukazovala budoucnost, kdyby v ní nebyl Will. Nejhorší, ale bylo, že mi to žádnou naději nedodalo. Již jsem neměla sílu bojovat. Vzdát to je mnohem jednodušší. Špatné, ale jednodušší.