Nathalie

XXIII.

And I wonder if some day you'll be by my side
And tell me that the world will end up alright
I wonder

Zdravím! Jsem tu po dlouhé době, I know, ale měla jsem ten nejroztomilejší důvod proč tomu tak bylo. Stala jsem se maminkou. Štěněte. Žádný strachy. Děti ještě neplodím. Mám je ráda, ale jsem na ně mladá. Takže jsem mamča štěněte! ♥ Chtěla jsem vám sem dát fotku, ale starouš wattpad proti tomu protestuje, takže pokud jste zvědaví odkážu vás na svůj instagram - elikundrlikova. Jmenuje se Zuny a je naprosto dokonalá ♥
Omlouvám se za obrovskou mezeru a doufám, že teď už to bude zase klapat ♥ 

Užijte si kapitolu!♥

Charles nesnáší děti. Vlastně netuším, proč mě to tak překvapilo, ale opravdu je nesnášel. Ari někde, netušila jsem kde, vzala koně pro sebe, koně pro Maliu a poníka pro malou Ro. To může takhle prostě vykouzlit zvíře? Co to má společného s tím, jak furt dokola opakuje, že chrání budoucnost? Sice už jsem ji viděla, jak takhle odnikud vytáhla například sedačku, ale z nějakého důvodu mi to u živých zvířat přišlo divnější.

Každopádně, ale malá Ro trochu ožila a momentálně se bavila tím, že otravovala Charlese, který jak už bylo řečeno, nesnáší děti. A hlavně neví, jak se v jejich okolí chovat nebo jak s nimi mluvit.

„Takže on si nepamatuje vůbec nic?" Snažila se to Malia pochopit. Bylo fajn ji vidět, sice jsem ji viděla jen jednou tenkrát na tom trhu, ale byla sympatická, vtipná a nic pro ni nebylo tak špatné, aby se o tom nedalo vtipkovat. To ale neměnilo nic na tom, že tahle otázka už mi lezla na nervy. Asi si pořídím obří transparent s nápisem: „WILL SI MĚ NEPAMATUJE. MYSLÍ SI, ŽE JSEM UMŘELA, KDYŽ JSEM BYLA MALÁ. KONEC PŘÍBĚHU. HEZKÝ DEN."

„Nemá tam díru, on si pamatuje všechno. Jenom jinak. Myslí si, že jsem umřela, jako dítě a od té doby si prostě žil svůj život. Pořádně nevím jak. Nevycházíme spolu," pokrčila jsem rameny a pobídla Amina k rychlejší chůzi, jak měl tendenci se loudat. Mířili jsme směrem do vesnice, netušila jsem, co Ari řekla Willovi, ale nakonec souhlasil s tím, že prozatím půjde se mnou. A tak se z mého osamělého dobrodružství stala výprava o sedmi lidech. Heh to se zvrtlo rychle.

„Já chápu, že je to pro tebe těžké, ale možná by ses mohla troooošičku víc snažit. Ne, aby si vzpomněl, ale abyste spolu vycházeli. On se určitě taky trápí," řekla opatrně, jako kdyby se bála, že vylítnu.

„Hmm," zamručela jsem. Nebylo to tak lehké, jak si představovala. Asi bych na něj opravdu měla být milejší, ale je těžké se chovat mile k někomu, kdo vás miloval a najednou vás vůbec nezná. Chtěla jsem mu skočit okolo krku a říct mu, jak moc ho miluju, ale nemohla jsem. To mě frustrovalo a kvůli tomu jsem byla nepříjemná. Špatné, já vím, ale není to tak, že bych to mohla ovládat.

„Dejte mi všichni pokoj," uslyšela jsem Willův hlas, jak zrovna odpovídal Alcarime a to zaujalo mou pozornost. Jeli přímo přede mnou a Maliou a tak jsem měla příležitost je slyšet.

„Všichni ti cpou, že tu dívku miluješ, musí to být otravné, chápu to," pokrčila rameny.

„Ne, nechápeš to. Nemáš nejmenší tušení, jaké to je," odporoval a vypadalo to, že kdyby před sebou neměl Charlese odcválal by někam do dálky.

„Zamyslel ses nad tou možností, že to je skutečné? Já vím, že si myslíš, že není, že jsi si tím jistý blablablablabla. Ale jenom to zkus, jenom se zkus zamyslet nad tím, že když si dovolíš tomu věřit, tak se nic nezvrtne. Ro nezmizí. Nebude to bolet. Budeš s ní šťastný. Nestojí to za ten risk?"

„Ne," odpověděl bez zamyšlení. V tu chvíli jsem si to uvědomila. Nemělo smysl mu to dávat do hlavy.

„Ari, nech ho být," řekla jsem dřív, než jsem si to uvědomila. Will se na mě překvapeně otočil a ve tváři mu proběhlo něco jako vděk. Zvládla jsem se na něho pousmát a on kývl hlavou. Asi nejklidnější reakce jaké jsme na sebe měli za celou tu dobu.