Nathalie

XIX.

Cause I knew you,

Tried to change the ending
Peter losing Wendy
Aaaaaah

*

I knew you'd haunt all my what-ifs

*

Po týdnu jsem zase tu a teď tak přemýšlím jestli jsem si tu kapitolu i zkontrolovala. Trochu se bojím, že ne.  Well uvidíme. Když něco objevím, tak to opravím.

Enjoy!

Stálo to za to, všechno to utrpení stálo za to.

Ha.

Ha.

Ha.

Dej mi pokoj Ari, fakt že jo.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, všude ještě panovala hluboká noc a les vydával podivné zvuky. Očekávala bych, že bude všude klid, ale opak byl pravdou. Tu a tam někde zapraskala větvička či se ozvalo nějaké zvíře.

Jediný důvod, proč jsem se nebála byl Amin. Dokud se valášek nerozrušoval říkala jsem si, že se přece není čeho bát. Možná to nebyla správná teorie, ale něčím jsem se uklidňovat potřebovala. Pokud bych se totiž měla leknout každého zvuku nedělala bych nic jiného. Navíc, když je člověk téměř neustále vystavován nějakému nebezpečí, tak si časem zvykne a vzhledem k tomu, že jsem mířila do Socerie se liška či jelen zdáli být tím nejmenším problémem.

Budoucnost, kterou mi Ari ukázala ve mně kupodivu nevzbudila žádné emoce. Už když jsem u ní byla poprvé, tak říkala, že budoucnost je nejistá a může se změnit. Ta budoucnost, kterou jsem viděla vůbec nemusí existovat a pravděpodobně ani nebude. Upřímně řečeno byla velmi malá šanci, že svůj výlet do Socerie přežiju. Možná to tak prostě má být. Kdyby se nestalo to, co se stalo, tak bych do Socerie nikdy nevyrazila, jelikož by mě Will nenechal jen tak odejít. A s ním bych nikdy nešla, hrozilo by až příliš velké nebezpečí, že by se mu něco stalo. Třeba má všechno tohle utrpení nějaký důvod.

„Jestli ses snažila skrýt jak před nepřáteli, tak i před námi, tak ti to nevyšlo," ozval se za mnou mužský hlas. Zděšeně jsem vyjekla a vyhoupla se na nohy. Zpoza kalhot jsem vytáhla kudlu a otočila se čelem k muži.

„Charlesi?" Zírala jsem překvapeně na černovlasého prince. Co ten tady dělá?

„Viděl jsem tě odjíždět a rozhodl se jít s tebou, jelikož mi bylo jasné, že jsi nikdy neopustila ani podhradí natož svou zemi, tudíž tvé schopnosti přežití jsou nízké. Potřebuješ mou pomoct," mrkl na mě a klekl si ke slabě plápolajícímu ohni a nastavil k němu dlaně.

„Nepotřebuji tvou pomoc!" Bránila jsem se okamžitě. Tohle měla být moje výprava, kdy nikdo nebude tušit kde jsem. Ne, že se tu nejdřív zjeví Alcarime a teď Charles.

„Umíš vůbec číst v mapách?" Zvedl obočí a zpod kamene vytáhl mapu, která tam byla zatížená, aby mi neodletěla.

„Samozřejmě, že umím číst v mapách," protočila jsem na něho očima. Neuměla jsem, ale to on vědět nepotřeboval.

„Takže umíš pracovat s kompasem?" Vyptával se dál. Na chvíli jsem se zarazila. Kompas jsem si ani nevzala s sebou natož, abych s ním uměla pracovat.

„Ano," řekla jsem přesto.

„A jak jsi na tom s lovením? Nebo plánuješ jíst vzduch?" Bojovala jsem s potřebou ukázat mu obhroublé gesto, které jsem na nikoho ještě nikdy neukázala. Lovit jsem samozřejmě neuměla. Měla jsem nějaké základy ve střelbě z luku, ale ten jsem tady neměla navíc jsem nikdy nezkoušela mířit na pohybující se cíl. Nejsem však tak pitomá, abych nad tím nepřemýšlela. Něco málo jsem měla s sebou a potom jsem plánovala jíst kde by se dalo. V hostincích a podobně.

„Charlesi, co chceš? Nemusíš mi pomáhat, ani o tvojí pomoct nestojím, víceméně mě neznáš, tak proč bys něco takového dělal?" Odpověděla jsem mu na otázku otázkou. Posměšný výraz mu z tváře zmizel a na chvíli se rozhostilo ticho.

„Zachránila jsi Nayru. Dlužím ti to," odpověděl bez toho, aby se mi podíval do očí. Překvapeně jsem na něho zírala. Neočekávala jsem za její záchranu nic naoplátku. Udělala jsem to prostě protože to bylo správné.

„Nic mi nedlužíš, klidně se můžeš vrátit zpátky," přihodila jsem do ohně větvičku se kterou jsem si doteď hrála.

„Proč to děláš? Sama chceš pomoct všem, ale o pomoc ostatních nestojíš," nechápal. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Nevěděla jsem, jestli se mu svěřit, přece jenom jsem ho vůbec neznala. Jen jsem věděla, že je princ, že si ho mám vzít a že miluje služebnou. To není dostatek informací na noční povídání o životě.

„Vždycky to tak nebylo, asi jsem se prostě naučila, že bez ostatních je to snazší," řekla jsem neurčitě.

„Otočí se to, bude to zase dobré, uvidíš," pokusil se mě utěšit. Měla jsem tendenci na něho protočit očima, ale asi by to bylo neslušné.

„Hmm," zahučela jsem neurčitě. Je pro všechny tak těžké pochopit, že o tom nechci mluvit? Už si přijdu, jak zaseknutá deska. Furt to samé dokolečka, vždyť už to nikoho nemůže bavit.

„Dobře, tak něco jiného. Jaký je vlastně tvůj plán?" Změnil téma a konečně si sedl. Následovala jsem jeho pohyby a rozplácla se na stejné místo jako jsem předtím ležela. Deka, kterou jsem měla rozloženou na zemi byla pohodlnější, než jsem čekala.

„Zastavit Igniriuse jakýmikoliv prostředky. Plán je teprve ve fázi promýšlení. Jenom chci, aby to skončilo za jakoukoliv cenu. Vymyslím, jak ho překvapit a použiji svou moc, už předtím se ukázalo, že alespoň částečně se mě bojí. Nějak to dopadne," řekla jsem ledabyle přestože jsem se uvnitř uhryzávala nejistotou. Samozřejmě, že jsem se bála. Ale víc jsem se bála toho, že budu muset žít další minutu v nečinnosti a v té prachsprosté mizérii.

„To je hodně nedomyšlený plán," podotkl a sjel mě pohledem.

„Všechno se to vyřeší cestou. Ani jsem nevěděla, jak se dostanu přes Melirii a Lávové hradby a najednou bum jsi tu ty. Zdá se, že vesmír chce, abych to udělala," zadívala jsem se na hvězdy.

„Myslím, že vesmír má dost práce sám se sebou než, aby se zabýval tím, co děláš," zvedl se a zamířil do tmy. Potichu jsem koukala na místo, kde zmizel. To se jako otočil a míří zpátky do Raelie? To je... divný. Jen tak. Zničehonic. Nikdy bych to nepřiznala, ale píchnul mě i osten zrady a smutku. Ano, sice jsem původně chtěla jít sama, ale pravda byla, že Charles by mi přechod přes Melirii dost usnadnil a taky tu byla ta věc s tím čtením map.

„Přiznej to, lekla ses, že jsem odešel a nechal tě tu," ozvalo se ze tmy a následně se opět objevil v chabém světle tentokrát i se svým koněm. Na tváři mu pohrával uličnický úsměv, který se tak moc lišil od toho nesympatického výrazu, který měl po celou dobu jeho pobytu v Raelii. Trochu mi chováním připomínal Ashe.

„Ne, bylo by mi to fuk," zalhala jsem a lehla si na záda zavírajíc oči, abych mu dala najevo, jak moc je mi fuk. Charles se uchechtl a když jsem pootevřela oči uviděla jsem, jak si vyndává vlastní deku a lehá si z druhé strany ohně.

Měl pravdu. Lekla jsem se, ale stejně by bylo lepší, kdyby se vůbec neobjevil.

Příští kapitolka bude z pohledu Willa (pravděpodobně). Zatím jdu publikovat Inheritis *mrk,mrk* *Inheritík je opuštěný a skoro nikdo ho nechce číst* *Tak mrk,mrk*

Vaše Eli♥