Nathalie

XIII. Will

6/7

When did I become so numb?
When did I loose myself?
*
Im paralyzed
Where are my feelings
I no longer feel things
I know I should
Im paralyzed.
Where is the real me? Im lost and it kills me
Inside

Vítám vás u předposledního dne!
Dnešní kapitola je z pohledu Willa a tím se vám osvětlí pár věcí. Muhehe.

Proc zmenu jsem zase začala psát Aneliu (spin-off k Anelii a Ashovi), ale mám strategicky dotaz jestli vás to vubec zajima a mam to pripravovat k publikovani?

Každopádně. Zitrejsi kapitolu, uz mam napsanou, takže zadny strachy. Bude❤
Predchozi kapitola mi zase v mobilu neexistuje, ale jakmile zacne tak odpovim na vase uza kamentare❤

Neměl jsem nejmenší ponětí, kdo ta blonďatá holka je, ale přísahal bych, že se v ní právě něco zlomilo. Něco, co už nemohlo být napraveno.

Neodpověděla mi na mou otázku. Ani Anel s Ashem na ni neodpověděli. V místnosti bylo mrazivé ticho a blondýnka, která vlastně blondýnka nebyla kvůli modrým konečkům dopadla na postel, ve které jsem ležel. Posadila se na ni jako kdyby ji nohy zradily a jen na mě zírala.

„Tuhle otázku nemyslíš vážně, že ne?" Zeptal se mě Ash. Nechápavě jsem se zamračil. Copak bych tu dívku měl znát? Dívka přesunula svůj pohled ze mě na zeď a vypadala jako tělo bez duše.

„Kdo je to?" Zeptal jsem se znovu. Tentokrát váhavěji. Anelí pustila Ashe, kterého doteď objímala a přešla k blonďaté dívce.

„Vyřešíme to. Tohle se spraví," usmála se na ni povzbudivě. Chtěl jsem se znovu zeptat, kdo to je, ale Ash na mě zavrtěl hlavou v jasné pobídce, ať mlčím. Něco v mé mysli mě nabádalo, že bych ji měl znát. Dokonce bych se vsadil, že má na sobě mou košili, ale ať jsem pátral v mysli, jak jsem chtěl, tak jsem nic nenacházel. Netušil jsem kdo je. Nebyla mi ani povědomá.

„Ne," odpověděla jí blondýnka. Bylo mi jí líto. Vypadala strašně.

„Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se opatrně. Dívka se na mě podívala, a ještě nikdy jsem neviděl tolik bolesti v očích člověka.

„Ne," odpověděla. Překvapila mě přímost v její odpovědi. Nesnažila se předstírat, že je to v pořádku. Odpověděla pravdu.

„Končím," řekla.

„Co?" Zeptala se zmateně Anel. Williame, jestli znáš tuhle holku, tak by sis měl urychleně vzpomenout, protože ta dívka vypadá chvíli před zhroucením. Možná spíše chvíli po zhroucení.

„Já končím," zopakovala dívka. Zvedla se a bez jediného dalšího slova odešla. Anel s Ashem se jako na povel otočili na mě, jako kdyby očekávali, že jim řeknu, že si z nich dělám srandu.

„Ty nevíš, kdo je?" Zeptal se opatrně Ash. Jen jsem zavrtěl hlavou. Rozčilovalo mě to. Měl jsem pocit, že bych ji měl znát, ale prostě jsem ji neznal.

„A víš, kdo jsme my dva?" Zeptala se Anel.

„Samozřejmě, že vím, kdo jste. Jak bych to mohl nevědět," protočil jsem očima. Taková pitomá otázka.

„Ta dívka, co teď odešla je Rossela. Tvoje Ro," odpověděl mi konečně Ash váhavě. Jako kdyby si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad, že mi odpovídá. Zarazil jsem se. Ro? To přece není možné. Tohle nemohla být moje Ro. Když jsem se nad tím zamyslel měla podobné rysy, ale stejně to nebylo možné. Ne po všech těch letech. Nemohla se tu jen tak zjevit. To není možné. Prostě není.