Nathalie

I.

Opožděný druhý díl Rossely je tu! Tento příběh se pro mě z nějakého důvodu stává těžký psát a vlastně ani nevím, proč to tak je. Ohledně publikování druhého dílu byly furt nějaké problémky a a já teď tak nějak nestíhám vůbec nic. Maturita je hnus.

Každopádně tu nejsem, abych si vám stěžovala! Jsem tu, abych vás zase přivítala! ♥ Stýskalo se mi po vás a snad se můžu těšit na stejně úžasné odezvy, jako u prvního dílu ♥ Snad to spolu doklepeme, až do konce ♥

Nic nebylo lepší.

Nic se nezlepšilo.

Potom, co jsem uviděla motýla ve mně zaplanula naděje. Chvíli jsem opět věřila tomu, že všechno bude dobré, že je to jenom špatné stádium v mém životě, ale co jsem dostala?

Nic.

Dny, týdny naprostého nic.

Ash se mnou pořád nemluvil a urputně mě ignoroval pokaždé, když jsme byli nuceni se vidět. Královna se se mnou snažila navázat nějaký vztah, ale já nemohla. Nemohla jsem přijmout to, že bych byla její dcera. Nechtěla jsem to přijmout. Nechtěla jsem toho být součástí.

Nedokázala jsem se podívat na Willa bez toho, aby se mi lámalo srdce.

Měla jsem tolik snů. Tolik a nesplnily se. Žádný, ani jeden jediný sen se mi nesplnil. Věděla jsem, že jsem mladá, že spoustu času mám ještě před sebou, ale o cokoliv jsem se snažila, tak to selhalo. Nemohla jsem. Už jsem to prostě nezvládala. Tenhle svět je na mě příliš krutý. Jak by tohle mohlo prostě přejít?

Stála jsem ve stáji a hřebelcovala koně mezitím, co jsem se snažila najít aspoň nějakou jiskřičku. Snažila jsem se vymyslet cokoliv na co bych se mohla v životě těšit. Nemohla jsem však nic najít. Kde je ten zatracený optimismus, když ho člověk potřebuje?

Za dva týdny byla naplánována svatba Ashe a Anelí. Věděla jsem, kdo tam je pozvaný. Když mi to řekli neprojevila jsem žádnou emoci, ale vevnitř jsem to pociťovala jako kdyby mě někdo bodl. Poprvé jsem měla vidět celou královskou rodinu Melirie. Krále Charlese II. Královnu Mellisu I. Jejich nejstarší dítě – dceru Mellisu II a jejich syna Charlese III.

To, že evidentně neměli moc fantasii na jména ovšem nebylo to, co mi při myšlence na ně létalo hlavou. Nechtěl jsem je poznat. Nechtěla jsem vědět, jestli je Charles hodný nebo rozmazlený pitomec. Nechtěla jsem, aby se řešil slib, který jim královna Raelie dala. Slib, že její dcera si vezme korunního prince Melirie. Slib, který dala ještě předtím, než vůbec věděla, že jsem naživu.

Měla jsem se s nimi setkat už předtím. Clarissa naplánovala ples, kde nás měli představit, ale nebyla jsem v takovém stavu, aby se mohl uskutečnit, a tak ho zrušila.

Měli přijet už zítra. Neměla jsem ani blbých 24 hodin, než přijedou. A to, že tu budou minimálně dva týdny mi moc náladu nezvedalo.

„Pitomci. Všichni jsou to pitomci," ozvalo se, když se prudce otevřely dveře stáje. Vykoukla jsem z boxu sympatické bělavé klisny a uviděla Anel, jak si to štráduje po stáji, nadává sama pro sebe a dělá u toho gesta rukama.

„Ahoj," ozvala jsem se. Překvapeně sebou škubla a zadívala se na mě. Už dlouho jsem s ní nemluvila. Tím, že jsem ztratila kontakt s Ashem jsem ho zároveň ztratila i s ní, i když se snažila tvářit, že to tak není.

„Ahoj," odvětila mi a přešla blíž, aby si mohla kobylku pohladit.

„Kdo je pitomec?" Zajímala jsem se. Nafoukla tváře a protočila očima. Musela jsem se uchechtnout jejímu výrazu, což byl zvuk, který jsem poslední dobou nevyluzovala moc často. Jako kdyby mé tělo ztratilo schopnost se normálně, přirozeně smát.