Nathalie

XXXVI.

Bello!
Dnešní kapitola je meeega dlouhá, ale ptala jsem se Vás na instagramu (elikundrlikova_wp) jestli to mám nechat takhle nebo rozdělit na dvě a demokracie zvolila, že to mám nechat takhle! Takžeee tu jsem! ♥

Uhm pro lidi s dobrou představivostí je tato kapitola poněkud drastická nebo teda alespoň pro mě, co to vymýšlí a vidí ve své hlavě to drastické bylo. Mám takový pocit, že si z toho moje duše ublinkla. Hehe. Byli jste varováni.

Po tmě následovalo tak prudké světlo, až jsem musela zavřít oči. Vzápětí jsem si, ale uvědomila, že je to nesmysl vzhledem k nebezpečí, které mohlo být okolo nás a oči jsem zase otevřela. Mrkala jsem v jasu a snažila se donutit svůj zrak, aby si zvyknul. Nebylo to jenom světlo, jak jsem si myslela, bylo to všude. Jako kdybych stála v bílé místnosti, která však neměla zdi ani okna ani tvar. Všude bylo jen bílo a světlo. Kromě jednoho místa. Nedaleko ode mě jsem uviděla Willa, který si četl nějakou knihu, zatímco já jsem měla hlavu v jeho klíně a spala jsem. Will mi levou rukou přejížděl přes velké břicho, a přitom se soustředěně mračil do knihy.

„Musíme pryč," ozvalo se vedle mě. Natolik mě to překvapilo, až jsem sebou polekaně škubla. Skutečný Will mě popadl za paži a chystal se mě odtáhnout pryč, ale já ho zarazila.

„Co to je?" Zeptala jsem se a kývla hlavou k druhému Willovi a Ro. Ta se zrovna zamračila, lapla po dechu a prudce vytřeštila oči.

„Šššš maličká, ššš," zašeptal k ní Will a začal broukat nějakou ukolébavku. Nechápala jsem situaci. Myslela jsem, že nás portál přenese přímo do Socerie, ale my jsme místo toho byli... někde.

„Ro. Musíme pryč, prosím, hned," prosil mě můj Will a znovu mě zatahal za paži. Zmateně jsem přesunula svůj pohled na něj. Zdálo se jako kdyby věděl, co se děje. Věděl a děsilo ho to. Modré oči měl vytřeštěné a plné strachu.

„Co se děje?" Chtěla jsem vědět. Nehledě na to, že mě neměl kam odvést. Nikde tu nebyl žádný viditelný východ jen jasná, oslepující prázdnota.

„Já nevím, ale tohle," zalétl mu pohled k našim dvojníkům, kteří se k sobě právě natahovali k polibku, „tohle je moje noční můra. Už jsem to viděl stokrát. Musíme pryč."

„Noční můra? Vypadáme šťastně," podotkla jsem. Má dvojnice se momentálně zasmála, vytáhla se natolik, aby se Willovi mohla opírat o hruď, zatímco ten se spokojeně usmíval a vtiskl jí polibek na spánek. Ro mu překryla ruku, kterou měl na jejím břiše a vše vypadlo ideálně. Šťastně. Povídali si něco, co jsem z naší vzdálenosti nebyla schopná rozluštit.

„Zvrtne se to. Za chvíli se to celé," polkl a vyděšený pohled mu utekl k nim, „Ro prosím. Nenuť mě se na to dívat."

„Tak jo. Půjdeme pryč, ale jak?" Podotkla jsem a znovu se rozhlédla okolo sebe. Nikde nic. Když jsem se pořádně zaměřila na Willa viděla jsem, že ruka, kterou mě nedržel se mu třese.

„Hej, sám jsi to řekl. Je to jenom noční můra. Není to skutečné," chytila jsem ho za tváře a donutila ho tím, aby se díval na mě.

„Ale, ale, ale," ozvalo se vedle mě a já vytřeštila oči, když jsem se dívala na dalšího Willa. Tenhle nevypadal vyděšeně, ale ani rozněžněle, jako ten, co držel druhou Ro. Tenhle se arogantně usmíval a ruce měl založené na hrudi. Automaticky jsem ucukla od skutečného Willa a postavila se čelem k arogantnímu Willovi. Je to mnou nebo je tu přewillováno?

„Jestlipak to není Nathalie, co tu ještě děláš? Nemůžeš se dočkat, až mi zruinuješ ten zbytek života, který ještě přežívá?" Vyštěkl na mě, až jsem sebou cukla. Úplně jsem vytěsnila skutečného Willa i rozněžnělého Willa a dokázala jsem jenom zírat na toho, co stál přímo přede mnou. Přišla jsem si jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou. Dokázala jsem jen stát, zírat na něj a nechat se stravovat tím pocitem bolesti, co se mi najednou rozlil kolem srdce.