Nathalie

III.

Tato kapitola je čirá Wissela bo jak nazyvame jejich ship a ja jsem z ni nervni a nejista a vubec se mi to nechtelo vydavat, protoze uvidite proč.
Pařmenim s mamčou karty, tak mizím
Enjoy!

Prudce jsem se vyšvihla do sedu, jak jsem doteď cítila zbytky z paniky, která se na mě držela z mé noční můry.

„Pro svatou Antheliu," zamumlala jsem a promnula si obličej. Nočních mur jsem se nemohla zbavit a pronásledovaly mě téměř každou noc. Někdy jsem křičela tak hlasitě, až přiběhl Will z vedlejší komnaty. Nevěděla jsem, jestli křičím opravdu tak hlasitě nebo za to může ten most mezi námi, ale jestli to bylo křikem, tak jsem to nechtěla vědět. Představa, že bych křičela tak nahlas, až by to bylo slyšet na chodbách byla podivná.

Rozhlížela jsem se po komnatě hledajíc nebezpečí, jak mi najednou přišel každý stín jako monstrum. Třes ovládal mé tělo a slzy mi stékaly po lících. Nesnášela jsem ty noční můru, ale to, co jsem nenáviděla víc bylo, že skutečnost nebyla o mnoho lepší. Zoufalství neodcházelo s příchodem procitnutí. Drželo se mě a já s ním ve tmě, sama nedokázala bojovat.

Věděla jsem, že bych se měla chovat dospěle, ale kašlala jsem na to. Místo toho jsem se zvedla a bosky cupitala ven z komnaty přímo do vedlejších dveří. Bez zaklepání jsem vlezla do Willovy komnaty. Proplížila jsem se, až k jeho posteli, kde tiše oddechoval s paží přehozenou přes obličej. Když jsem ho však uviděla zarazila jsem se. Nesnášela jsem to, že si myslel, že mě ztrácí, ale musela jsem uznat, že to asi byla pravda. Nedělala jsem to úmyslně, ale přesto dělala. Kolik zasnoubených lidí má oddělené komnaty?

Sedla jsem si na kraj jeho postele a zatřásla mu s ramenem: „Wille?"

Ani to s ním nehnulo. Otřeseně jsem se nadechla a setřela si slzy z tváří, když jsem si uvědomila, jak musím vypadat. Pochybovala jsem však, že setření slz to zachrání.

„Wille," zatřásla jsem s ním znovu. Možná to bylo dětinské ho budit, ale bylo mi to jedno. Konečně si sundal paži z tváře a zadíval se na mě zpoza přivřených očí.

„Ro?" Zamumlal a zívl.

„Můžu tady dneska spát?" Zamumlala jsem potichu. Will místo odpovědi nadzvedl peřinu, abych pod ni mohla vlézt. Více než ráda jsem jeho němé pobídnutí poslechla a přitiskla se k němu. Will sebou cukl, ale následně mě pevně objal a přikryl nás peřinou.

„Jsi studená jak kostka ledu," zabrblal. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět, a tak jsem jen vdechovala jeho typickou vůni.

„Chceš o tom mluvit?" Zeptal se a prsty mi přejížděl po zádech. Při vzpomínce na paniku, kterou jsem ve snu cítila mi znovu stouply slzy do očí. Nepamatovala jsem si o co tam přesně šlo, ale ona panika mi stačila. Záporně jsem zavrtěla hlavou a tvář si zabořila do jeho prohlubně mezi krkem a ramenem.

„Všechno je dobré, nedovolím, aby se ti něco stalo," zašeptal a vtiskl mi polibek na spánek.

„Miluju tě," řekla jsem mu upřímně. Nedávala jsem mu to dostatečně najevo přestože jsem měla možnost mít toho nejlepšího muže na světě. Cítila jsem, jak se usmál, a to byl asi ten nejhezčí pocit na světě.

„Přijde mi to neuvěřitelné pokaždé, když to řekneš. Jako kdybych to slyšel poprvé," slyšela jsem něhu z jeho hlasu. Na tváři se mi sám od sebe vytvořil úsměv.

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě," zopakovala jsem.

„Taky tě miluju," zašeptal. Nic dalšího jsme ani jeden z nás neřekli a zanedlouho Will opět klidně oddechoval. Nechala jsem se pohltit klidem, který jsem v jeho přítomnosti cítila a zanedlouho se usnula stejně hlubokým spánkem, jako muž vedle mě.