Nathalie

XVI. Will

But I hope that you will come back,
tell me

All you found was

Hearbreak and misery
IT'S HAAAARD FOR ME TO SAY

I'M JEALOUS OF THE WAY
YOU HAPPY WITHOUT MEE.

UUUUUUUUU

„Kde mám Caylie?" Uslyšel jsem Rosselin hlas. Automaticky jsem zabořil obličej do polštáře. Vždycky ji nemohla najít. Byla naprosto neuvěřitelný bordelář a z nějakého důvodu si myslela, že mám přehled o jejích věcech. Vždycky mě donutila jít s ní a onu hračku, co zrovna postrádala hledat. Nesnášel jsem to, ale byla to moje nejlepší kamarádka, a tak jsem byl nucen to snášet.

Dveře do mé komnaty se otevřely a stála v nich Ro se slzami v očích: „Nemůžu najít Caylie."

„Rosselo," zabrblal jsem naštvaně. Bolelo mě celé tělo z předchozího náročného dne, z tréninku šermu jsem byl celý omlácený a ona chtěla, ať jí jdu hledat panenku.

„Willíku, prosím," vzlykla a po tvářích jí začaly stékat slzy. Zvedl jsem hlavu z polštáře a zadíval se na ni.

„Zítra. Slibuju. Teď jdi spát," pokoušel jsem se ji přemluvit, ale tušil jsem, že to k ničemu nebude.

„Willíku," zakňučela a vylezla mi na postel a začala mi třást s ramenem. Uplakaná a v noční košilce vypadala ještě mladší, než doopravdy byla a já nemohl zapomenout na slova, co mi řekl její otec, když jsem byl ještě hodně malý. Tehdy si Ro odřela koleno a Dari jí to měla ošetřit pálivou dezinfekcí. Byl tam tenkrát právě i její otec a ona místo toho, aby se šla schovat k němu přišla za mnou. Seděl jsem na zemi v tureckém sedu a ona se ke mně vrhla a objala mě okolo krku. Chvíli jsem ji přemlouval, ale nakonec si nohu nechala ošetřit.

„Věří ti, nezlom její důvěru."

Když ji zavřeli do cely měl jsem pocit, že jsem zklamal. Že už mi nebude nikdy věřit, ale nebylo to tak. Pořád mě měla ráda, pořád si se mnou chtěla hrát a pořád mi věřila.

V tu chvíli jsem si to uvědomil. To, že mi stojí u postele i když má být zavřená dole. A celá scenérie se změnila. Najednou byl všude kouř a hluk.

„Odpoledne jsi za mnou nepřišel," zlomil se jí hlas. Vyděšeně jsem vystřelil do sedu a natáhl k Ro ruku, ale ona přede mnou ucukla.

„Slíbil jsi mi, že přijdeš, ale nepřišel jsi," slezla z postele a o krok od ní ucouvla. Do očí se mi začaly drát slzy. Sen. Tohle byl sen. A já najednou nebyl dítě, ale dospělý. Přesto jsem však před sebou stále viděl malou Ro.

„Omlouvám se, byl jsem hrozně unavený a-"

„Slíbil jsi mi to!" Zakřičela na mě a mně se zlomilo srdce. Zase. Jako pokaždé, když jsem na ni třeba i jen pomyslel.

„Já vím," zamumlal jsem. Slíbil jsem jí to. Slíbil jsem jí, že za ní přijdu, ale potom jsem byl moc líný a vykašlal se na to.

Tu noc umřela.

„Nemáš mě rád," obvinila mě. Měla takové období. Vždycky, když něco provedla jak ona nebo já, tak začala plakat, že jí to mrzí hlavně ať ji mám zase rád. Trvalo to asi dva týdny a přišlo mi to naprosto neuvěřitelně otravný. A teď bych dal cokoliv za to, abych jí to mohl vyvrátit. Protože myšlenka, že zemřela s tím, že si myslela, že ji nemám rád bolela víc než cokoliv.