Nathalie

XXXIV.

6/6
I DONT REALLY GIVE A DAMN ABOUT THE WAY YOU TOUCH ME

WHEN WE'RE ALOOOOONE.
YOU CAN HOLD MY HAND
IF NO ONE'S HOME
DO YOU LIKE IT WHEN I'M AWAY?

K této kapitole jde říct jen jediné.... MUHEHE MILUJU DRAMA!

Slyšela jsem, jak vřískám jeho jméno, ale vlastně jsem si to neuvědomovala. Vyšvihla jsem se do stoje tak rychle jako snad ještě nikdy a běžela směrem k jeho nehýbajícímu se tělu. Nezajímalo mě, co nakonec udělal Ash. Jestli na ni zaútočil nebo to neudělal, jelikož už to nemělo smysl.

„Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne! Wille! Wille!" Křičela jsem, když jsem přistála na kolenou vedle něj. Oči měl zavřené, nehýbal se a zdálo se jako kdyby ani nedýchal. Nechtěla jsem si to připustit. To nemohla být pravda. Prostě ne. V žádném případě. Můj Will musel být v pořádku. S tím, že mě nemiluje jsem se ještě nějakým způsobem dokázala smířit, ale že by měl zemřít? Ne. Prostě ne. Okamžitě jsem ho chytila za ruku a snažila se sebrat svou magii.

„Vita! Vita! Vita! Vita! Vita!" Vřískala jsem, ale nefungovalo to. Necítila jsem žádný přesun energie ani nic podobného. Nedokázala jsem se soustředit ani uchopit myšlenku. Můj Will... pro svatou Antheliu tohle ne. Tohle prosím ne. Jakoukoliv jinou katastrofu zvládnu, ale tohle ne. Prosím. Prosím. Prosím. Prosím. Udělám cokoliv. Slyšíte mě tam někdo? COKOLIV.

„Ashi!" Zakřičela jsem pro pomoc a stále v rukách svírala tu Willovu. Nehýbal se. Nereagoval na moje prosby. Nedýchal...

Tohle prostě nemůže být skutečné. Tohle se neděje. Sklonila jsem se nad jeho tvář a odhrnula mu nepořádek z líček. Padaly na něj mé slzy, ale nic se nedělo. Vůbec nic. Byla jsem mocná dědička, a přesto mi to bylo k ničemu, když jsem nedokázala ani ochránit lidi, které jsem milovala. Vůbec jsem se na tuhle výpravu neměla vydat. Měla jsem Willa prostě poslat zpátky. Měla jsem ho nějak dokázat přesvědčit, aby zůstal v Raelii. Měla jsem udělat cokoliv jen aby to neskončilo takhle.

„Ro, Ro, uhni," odstrčil mě Ash prudce. Chytil Willa za zápěstí, zaklel a následně mu začal provádět masáž srdce.

Ne, tohle se prostě neděje. Udělej něco zatraceně Rosselo! Udělej něco! Čaruj do hajzlu! Vřískala jsem na sebe, ale přesto jsem nebyla schopná se ani pohnout. Jen jsem seděla zhroucená na zemi a pozorovala svého bratra, jak se snaží zachránit muže, kterého jsem milovala víc než cokoliv na světě.

„No tak, no tak. Ona to bez tebe nezvládne, rozumíš mi? Tak se probuď, ty pitomče," mumlal Ash k Willovi sotva slyšitelně a neúnavně mu masíroval srdce. Nevěděla jsem, jestli je to vůbec k ničemu. Je vůbec možně ještě rozpohybovat srdce, které se zastavilo kvůli úderu blesku?

„On to opravdu není Socerian," zamumlal nestvůra. V záchvatu vzteku z jejího konstatování jsem proti ní vyslala vlnu něčeho z čeho i ona bolestivě vyjekla. Nezajímalo mě, co jsem jí způsobila. Zajímalo mě jen to, že Will stále nedýchá.

Nebude to fungovat, uvědomila jsem si. On už ho neoživí. Můj Will je mrtvý. Je mrtvý a nic ho nepřivede zpátky.

Rezignovala jsem. Celé mé tělo ochablo a já jen seděla s pohledem zabodnutým do jeho tváře. Milovala jsem ho a ztratila jsem ho. Tak nějak jsem se vždycky bála, že k tomu dojde. Že jednou ho to moje zachraňování bude stát život.

Je to celé moje vina.

Tupá bolest mi projížděla celým tělem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ho ztratila. Tomu, že se má nejhorší noční můra opravdu vyplnila. Zalétla jsem pohledem k Ashovi. Stále to vytrvale nevzdával i když mu po spánku tekl pot. Stále něco mumlal, ale já neposlouchala, jako kdybych neslyšela vůbec nic. Jen to ticho, jak Will nedýchal. Jen to ticho, jak mu nebušila srdce. Sklonila jsem se k němu a pěvně přitiskla jeho tvář ke své. Necítila jsem v sobě vůbec žádnou magii, přestože jsem se ji snažila objevit. Prostě tam nebyla. Tiskla jsem k sobě pevně Willovu hlavu a tiché slzy mi stékaly po tvářích.

„Tak jak slunce zahání noc," vzlykla jsem, jak jsem mu potichu zpívala do ucha ukolébavku, kterou jsme oba dva tak dobře znali. Vlastně jsem netušila, proč to dělám. Pravděpodobně to bylo dost hloupé, ale mě to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno.

„Láska tvá má čarovnou moc," šeptala jsem. Na tváři jsem cítila mravenčení a nechápavě jsem zvedla hlavu. Šáhla jsem si na svědivé místo dlaní a nechápavě se zamračila. Moje slza byla modrá a zářila. Ash si taky všiml a vyjeveně přestal s masáží srdce.

„Dej mu to do pusy!" Vyhrkl jako kdyby ho napadl geniální nápad.

„Co? Proč?" Zeptala jsem se ochraptělým hlasem.

„Já nevím, prostě to zkus," pokrčil rameny a gestem ruky mě k tomu znovu pobídl. Sice jsem to nechápala, ale pochybovala jsem, že bych tím mohla něco zkazit, a tak jsem slzu ze svého prstu rozetřela po Willově spodním rtu.

S Ashem jsme oba dva ani nedýchali a jen pozorovali Willův hrudník, zdali se začne zvedat. Uběhla jedna vteřina.

Dvě.

Tři.

Čtyři.

Vůbec nic se nestalo. Veškerá naděje ve mně pohasla. Je pryč. Můj Will je pryč.

„Ro, moc mě to mrzí," zašeptal Ash a položil mi ruku na rameno. Nic jsem mu neodpověděla. Nebylo na to, co říct... v tu chvíli Will zalapal po dechu a vytřeštil oči. Prudce se otočil na bok a rozkašlal se. Chvíli jsem byla tak v šoku, že jsem jen zírala, jak kašle a drží se za hrudník.

„Ty krávo, nemůžu uvěřit, že to vyšlo," vyhrkl Ash s nadšením hlase. Jeho hlas mě probudil a já se opět sklonila nad Willa.

„Pro svatou Antheliu, řekni něco," vyhrkla jsem a položila dlaň na jeho hrudník, jako kdybych se potřebovala ujistit, že mu srdce opravdu buší.

Will přestal kašlat a praštil sebou zpátky na záda: „Ro, ty fakt zpíváš děsně falešně."

Jakožto člověk, který už 2x psal týden za sebou kapitolu denně musím říct, že naprosto nechápu lidi, co to dělají pravidelně. Mě to naprosto nevyhovuje. Kapitoly mám kratší, nenacpu do nich všechno, co bych chtěla, nemám je zkontrolované. Nejsou tak propracované, jak bych ráda. Nekoukám tolik na detaily. Prostě to pro mě nefunguje :DD ale jsem ráda, že jsem to zvládla! ♥ A díky za to, že jste to prožívali se mnou ♥ hrozně se mi líbilo, že nehledě na to v kolik jsem kapitolu vydala, tak jste na ni hned naběhli ♥ to je neuvěřitelný a moc vám za to děkuji ♥

Jste nejlepší a v příští kapitolce bude pokračování dramatu!
-Vaše Eli♥