Nathalie

XXIX. Will

Nemám šajna jestli mám tu římskou číslici dobře. Hups. Ale nemám časík to ověřit - mám přednášku z chovu. Hehe.

*Zpívací chvilka*

Sweet little unforgettable thing, unforgettable
Sweet little unforgettable thing, so incredible
Know that I'm not sorry, I'm just loving my body
I don't care!
 if you're scared!

 of a sweet little unforgettable thing

DÁDÁÁÁ TYY DA DOOOO DO DYYYYY. Zpívám si to celý den hehe. Užívejte kapitolu a uvidíme se zítra s konečně pořádnou dávkou akce. Muhehe. Těším se na to 3:)

Nikdy jsem neměl v hlavě větší nepořádek. Naprosto jsem to nechápal. Ta vzpomínka byla tak skutečná. Skoro jako kdybych mohl cítit jemnost její kůže, jako kdyby můj mozek byl doteď plný všech těch pocitů, které jsem k ní cítil.

Já ji v té vzpomínce miloval.

Víc než to. Byl bych pro ni ochoten udělat i obětovat cokoliv.

Ale krom té jedné vzpomínky jsem měl v hlavě prázdno a tomu jsem nerozuměl. Ro umřela. Pamatoval jsem si to. Doteď jsem vnímal tu bolest. Byl jsem si naprosto jistý, co jsem dělal poslední roky a nikde se tam nevyskytovala ta dívka s modrýma očima, která se na mě momentálně bojácně dívala a netušila, co má říct. Nemohl jsem být její Will, vždyť to je přece naprostý nesmysl.

„Lidi, opravdu musíme jít," ozvala se nespokojeně Ari, která nás pravděpodobně vůbec neposlouchala. Místo toho se dívala směrem k měsíci, jako kdyby se bála úsvitu. Jako kdybychom dodržovali plán, který mohl být ovlivněn každou vteřinou.

„Dej jim všem chvilku svátek sakra," odsekla na ni Malia. Alcarime se na ni naštvaně otočila a chvilku vypadala, že udělá něco špatného. Něco agresivního, až mi automaticky zaletěl pohled k malé Ro, která stále seděla na koni, na kterém jsem ji nechal potom, co jsem se rozeběhl za Nathalií. Což jsem také neuměl vysvětlit. Jen mě prostě popadla šílená panika, že je zraněná.

„Každá minuta je důležitá. Všechno je načasované. Jestli má ten jejich šílený plán vyjít, tak musí být vše tak jak má," odpověděla však nakonec relativně klidně.

Tak jo. Bez dalšího pohledu na Nathalii jsem se zvedl a znovu jsem se vyhoupl na koně. Rozhodl jsem se to prostě spolknout. Nepřemýšlet o tom a dělat, že se to nestalo. Nebyla to správná volba. Věděl jsem, že to v sobě jen nastřádávám na tak dlouho, než vybuchnu, ale neměl jsem kapacitu na to se s tím srovnávat. Ta vzpomínka byla... šílená.

„Přenesu tě do Patria," kývla Ari hlavou k Nayře. Dívka se na prince váhavě podívala, ale ten se na ni jen usmál, krátce ji políbil a na chvíli ji k sobě přitiskl do pevného objetí. Viděl jsem, jak jí něco zašeptal do ucha, ale nebylo rozumět co.

„Měl bys jít s ní," ozvala se Nat. Charles na ni přesunul svůj pohled bez toho, aby Nayru pustil.

„Slíbil jsem ti, že půjdu s tebou. Já své slovo držím," namítal, ale přesto bylo všem jasné, že ji nechce opustit.

„Kašli na slovo a prostě jen jdi. Nebudu se zlobit, vlastně to chápu," kývla povzbudivě hlavou a princi se ve tváři rozlil vděk.

„Tak jo. Dojemný. Jdeme," luskla Alcarime prsty a než mohl kdokoliv cokoliv říct, tak Charles s Nayrou byli pryč, jako kdyby tu snad ani nikdy nestáli. Dva týdny zpátky by mě to asi zarazilo. Teď už to začínal být nový normál.

Když jsem měl chvilku volného času vždycky jsem rád četl příběhy o světech, kde je magie naprosto normální věcí. Bylo to logické vhledem k tomu, co dokázala malá Ro, ale teď, když jsem toho všeho byl opravdu součástí jsem si přál, aby magie skutečná nebyla.

*

Všechno mě bolelo. Jeli jsme celý den, až nyní do noci. Jediné přestávky byli na krátké protáhnutí nohou, jídlo, případně potřebu záchodu. Malá Ro mi už asi dvě hodiny zpátky usnula v náruči a jak jsem ji přidržoval, tak už mi začínaly odumírat ruce. Přesto jsem si nestěžoval, ani ji nijak nenarovnal. Možná to bylo masochistické, ale tu bolest jsem si užíval. Znamenalo to, že je skutečná. A já nevěděl na jak dlouho to, tak je.

„Jsme tady," ozvala se zničehonic Ari. Projel jsem les pohledem a snažil se přijít na co naráží. Viděl jsem kousek od nás pouze jeskyni, která ale nevypadala nijak... já ani nevím – magicky? Hrozivě? Prostě jsem čekal něco víc.

„Navrhuji následující plán. Malia tu zůstane s malou Ro a my půjdeme všichni dovnitř," navrhla Ari, když se nikdo jiný neměl k tomu, aby cokoliv řekl. Všichni jsme prostě jen seděli na koních a zírali do tmy. Jako kdybychom čekali, že se portál a monstrum prostě zničehonic objeví přímo před námi.

„A potom co?" Propálil ji Ash pohledem. Během cesty se několikrát hlasitě zmínil, jak silně nesouhlasí s cestou přes portály. Já jsem nějaké protesty vzdal. Nesouhlasil jsem s celou touhle výpravou.

„Ty a Ro jste princ a princezna, něco uděláte, monstrum nás pustí a poté zavoláme Maliu s malou Ro," prohlašovala naprosto sebevědomě. Nathalie na ní pochybovačně koukala a kousala se u toho do rtu. Pamatoval jsem si její rty a jaké to bylo je líbat. Bylo to jako-

Počkat co?

Škubnul jsem sebou tak moc, až malá Ro zamručela a následně se narovnala. Rozhlédla se, ale poté se zase uvelebila a znovu zavřela očíčka.

„Ten tvůj plán stojí za houby," zabručel Ash, ale slezl již z koně, kterého vedl ke stromu kde ho chtěl pravděpodobně uvázat. Všichni jsme následovali jeho příklad a ve vzduchu by se dalo napětí krájet. Ash měl pravdu. Celé to bylo šílené, a i když se snažila tvářit jakoby nic, tak jsem věděl, že Nathalie si myslí to stejné. Dalo se jí to vyčíst z tváře.

„Ro, půjdeš teď za Mal jo?" Zatřásl jsem jí s ramínkem. Jen nepřítomně přikývla a když jsem slezl z koně, nechala se sundat. Chytila se mě za ruku a protřela si rukou oči. Malia přešla ke mně a Ro si zvedla do náruče, zatímco já jsem začal uvazovat svého koně, poníka odvázal od sedla a také ho přivázal ke stromu. Ramena jsem měl napjatá a tělem mi projížděla nejistota s nervozitou. Vlastně jsem nevěděl na co se připravit. Monstrum mohlo znamenat vlastně cokoliv a to, že by mělo Ashe s Nathalií poslouchat nebylo vůbec jisté.

Zadíval jsem se na tmavý vchod do jeskyně. Vchod byl zarostlý nějakou rostlinou, která se spouštěla z vršku jeskyně tudíž do ní nebylo nijak vidět.

„Co si myslíš?" Objevila se vedle mě Nathalie a zkoumavě se na mě zadívala. Upřímně jsem moc nechápal, že se mě na to ptá.

„Že je to šílenost," odpověděl jsem jí upřímně a pokrčil u toho rameny. Přesto jsem však vyndal meč z pochvy a byl připraven tam vejít. Netušil jsem, kde se ve mně ta odhodlanost bere. Pořád tu byla ta možnost odsud odejít. Popadnout Nathalii i Ro a násilím ji donutit, aby tuhle krávovinu pustila z hlavy, ale to jsem... to jsem prostě nemohl. Nebyl jsem to já. Nehledě na to, že bylo dost pravděpodobné, že by mi s jejími schopnostmi natrhla prdel.

„Co tvoje moc? Už je v pohodě?" Ujistil jsem se, i když její vyhrožování muži, který ji napadl svědčilo o tom, že už je vše tak jak má být. Ještě i nyní mi na to stačilo jen pomyslet a v hrudi se mi vzedmula pýcha. Byl to sráč a tu její kletbu si zasloužil. Já bych mu nejraději udělal něco mnohem – mnohem horšího.

„Co myslíš?" Zakřenila se na mě a v pravé ruce se jí objevil meč, který byl zcela totožný s tím mým s jediným rozdílem. Byl z ledu. Na tváři se mi samovolně vytvořil úsměv a jen jsem na ni kývl. Věděl jsem, že se o sebe dokáže postarat, ale stejně jsem o ni měl starost.

„Jestli kvůli tobě všichni umřeme, tak tě budu jako duch strašit," prskal Ash naštvaně, vytáhl meč a rychlým krokem si to zamířil směrem k jeskyni. Nathalie s ním rychle srovnala krev, ale já se nejdřív rychle podíval na malou Ro. Seděla s Maliou na zemi a nechávala si zaplétat copánek. Chápal jsem, že se ji dívka snaží zabavit, aby Ro nehysterčila a byl jsem za to vděčný. Poslední, co jsem potřeboval bylo, aby se za mnou trucovitě vypravila.

Bolestně jsem si uvědomil, že všichni měli pravdu. Není skutečná. Nemůže tu zůstat navždy. Dřív nebo později zmizí.

Zase.