Nathalie

VI.

Dneska vám nepřináším písničku. Dneska vám přináším video z našeho maturitního plesu, protože... dobře nemám žádný racionální důvod, jenom je prostě skvělý a vy ho určitě chcete vidět. Jestli nevíte jak  vypadám, tak v nějaké dvacáté vteřině je záběr, jak si tři holky za sebou vážou šaty a já jsem ta prostřední týpka s růžovo-černými šaty a hnědými vlasy. Ten ples byl nejvíc, akorát teda nohy z těch podpatků mě snad bolí ještě teď. Hehe.

Každopádně to vás nezajímá. Zajímá vás téměr 2000 slov dlouhá kapitolka. Tak enjoy! ♥

Byla večeře a Will nikde. Jeho místo vedle mě zelo prázdnotou, ale ještě se nikdo neodvážil zeptat kde je.

Zatímco já vyšilovala, jestli se mu něco nestalo.

Věděla jsem, že mi řekl, že si mě později najde, taky jsem tušila, že je pravděpodobně jenom někde zašitý s vlastními myšlenkami, ale stejně mě to nezastavilo od toho, abych se o něj bála.

Roboticky jsem jedla polévku, a přitom jsem vlastně neměla nejmenší tušení, jak chutná. Pohled mi neustále zalétal jak k princezně, tak k princi.

Charles se už zdál zcela klidný. Jako kdyby dnes nenadával ve stájích, že chce někoho zabít a že mu asi brzo rupnou nervy. Zdál se naprosto vyrovnaný, jako když má vše pod kontrolou a vše je tak jak chtěl.

Mellisa smazala veškeré stopy, že by brečela. Svůj make-up měla opět naprosto dokonalý a na svého snoubence se zvládala i usmívat. Nevěděla jsem, co si o ní myslet ani jaký na ni mít názor. Jediné, co jsem k ní cítila byla lítost. Nesnášela toho muže vedle sebe a přesto věděla, že se musí stát jeho ženou.

Stejně jako já jsem se měla stát ženou Charlese. Rozdíl v nás však byl, že ona se se svým osudem smířila, zatímco já byla odhodlaná proti tomu bojovat.

„Nathalie jste nějaká bledá," podotkla královna Mellisa a veškerá pozornost se tak strhla na mě. Přesunula jsem na ni svůj pohled a snažila se v hlavě vymyslet jakoukoliv vhodnou odpověď.

„Jsem jen unavená," zvolila jsem neutrální odpověď.

„A kde je princ William?" Zeptal se král Charles a v tváři měl tak nepřístupný pohled, že jeho dotaz mi to zněl spíše jako výhružka. Jako kdyby naznačoval, že jestli cokoliv plánujeme, tak on to odhalí a přetne. Vyvolávalo to ve mně neuvěřitelnou chuť se zvednout a praštit ho. Král nekrál.

„Ve svých komnatách, řeší něco neodkladného vzhledem k Andolii," zalhala jsem. Lež mi splynula přes jazyk tak snadno, až mě to téměř překvapilo.

„Nemá čas ani na večeři?" Pozvedl král obočí v arogantním pohledu.

„Je velice oddaný své zemi a tomu čemu věří," zastala jsem se Willa okamžitě přestože nebyl ve své komnatě a neřešil nic ohledně Andolie. Což mě přivádělo k tomu, že jsem vlastně neměla nejmenší tušení, co se teď s Andolií děje. Will ještě nebyl korunován, takže Andolie měla stále své správce, ale netušila jsem, kdy má ke korunovaci dojít. Will svou zemi nenavštívil už velmi dlouho.

„Zdá se, že k sobě máte blízko," podotkl král. Ash si odkašlal a zalétl ke mně významným pohledem, jako kdybych snad nevěděla, že tato konverzace je pohyb po tenkém ledě.

„Ano, známe se od dětství," odpověděla jsem nevinně a věnovala mu nedbalý úsměv. Klid Rosselo. Zašlapat toho pitomce do země můžeš krásně ve svých myšlenkách.

„Pokud jsem obeznámen správně, tak je zasnouben s princeznou Patria? Sorenou?" Položil otázku, přestože jsem si byla stoprocentně jistá, že odpověď na svou otázku zná. Jen si se mnou hrál. Snažil se zjistit, jestli mi rupnou nervy. Jestli ztropím scénu teď a tady a začnu hysterčit, že si Charlese nevezmu.