Nathalie

XXVII.

Pokus publikovat tuto kapitolu číslo 86451688458654.

Jsem to pozdě, ale avizovala jsem, že přijdu pozdě, takže to snad není takový prohřešek. Heheee.

Mimochodem právě kvůli takovýmto situacím jsem si založila instagram přímo pro wattpad - elikundrlikova_wp budu tam ohlašovat přesně jako tentokrát zpoždění kapitol a v jaký termín tedy opravdu vyjdou, budu tam dávat všechny možný informace, návnady na nový projekty a vlastně veškeré zákulisí, které vás napadne, takže pokud vás to zajímá, tak vás tam ráda uvidím ♥
Ale teď už ke kapitole

„Vstávej. Nat, probuď se," třásl mi někdo jemně s ramenem. Něco jsem nesrozumitelně zahuhlala a zabořila si obličej do polštáře. Ještě jsem nechtěla vstávat. Bylo moc brzo.

„Nathalie, no tak. Vstávej," promluvil nyní už hlasitěji a já v něm rozeznala Willa. Jen jsem opět něco zabručela a tvrdohlavě nezvedala hlavu. Přišla jsem si unavenější, než když jsem šla spát.

„Nathalie, dělej," uchechtl se a tentokrát mi zatřásl celým tělem.

„Neeee," protestovala jsem a na protest se chytila okraje postele.

„Vstaň!" Rozkazoval hlasem naplněným pobavením. Naprosto jsem nechápala, co je tu vtipné. Rušit někoho od spánku byla tak maximálně pěkná drzost a ne sranda.

„Vstaaaaaaveeeeeeej," třásl se mnou ze strany na stranu, až mi tělo lítalo z jednoho okraje postele na druhý. Pomocí své magie jsem si vytvořila v dlani hrstku sněhu a následně ji vyslala princi přímo do obličeje. Překvapeně vyjekl, vyskočil na nohy a začal nadávat. Nával sněhu jsem totiž nezastavila. Místo toho jsem na něho vločky chrlila a u toho se smála.

„Ty blondýno!" Prskal naštvaně a když pochopil, že se jen tak sněhu nezbaví popadl mě okolo pasu a strhl k sobě. Narušil tím mou koncentraci a já přestala vytvářet vločky. On však popadl sníh, který zůstal na nočním stolku a začal mi ho rozmazávat po obličeji. Začala jsem vřeštět a chtěla utéct, ale i tou jednou rukou, kterou mě držel mě zvládl zvednout do vzduchu, takže jsem jen bezmocně máchala nohama.

„Wille!" Jekla jsem jeho jméno v naději, že ho to třeba zastaví, ale místo toho se jen rozesmál.

„Co se děje?!" Vtrhl do pokoje Charles s Ashem. Oba dva měli vytasené meče a vypadali připraveni na boj. S Willem nám ztuhli úsměvy na tváři a přestali jsme se smát. V tu chvíli jako kdybych se teprve probudila. Jdeme do Socerie. Musíme přes portály. Monstra. Celé mé tělo ztuhlo, Will mě položil na zem a pustil můj pas. Jako kdyby si to také uvědomil, až teď.

„Děcka. Když se spolu chcete vraždit, tak to dělejte potichu. Děkuji," protočil Charles očima a zase se otočil. Ash se na nás zazubil, zakmital obočím a také se vzdálil. Will si trapně odkašlal a poodešel ode mě pár kroků.

„Uhm, nechám tě se v klidu převléct," usmál se na mě polovičním úsměvem. Ke dveřím však nezamířil. Stál na místě a vypadal jako kdyby na něco čekal.

„Dobře, děkuji," přikývla jsem a nejistě přešlápla. Pokojem se rozlehla trapná atmosféra bez jakéhokoliv zřejmého důvodu. William mě prostě budil a my jsme se tím pobavili. Jako přátelé. Každá situace mezi námi přeci nemusí být trapná.

Přesto byla.

Will přikývl a konečně zamířil ke dveřím. Položil ruku na kliku a zarazil se. Chvíli bylo ticho, ale nakonec otočil hlavu zpět ke mně. Jak si mě, tak prohlížel uvědomila jsem si, jak hrozně rozcuchaná musím být. Jak musím mít ze spánku nateklý obličej a celkově vypadat jako převálcovaná stádem koní.