Nathalie

II.

Hello everybody ♥
Upřímně jsem v šoku, že jsem tu včas, ale jsem za to ráda ♥ tak doufám, že  vy taky ♥

To, co ta služebná řekla mi došlo asi až ve chvíli kdy mě jiná služebná soukala do slavnostnějších šatů. Malirijští přijeli dřív. Výborně. Čím dál tím lepší, opravdu. Máš tam ještě něco Vesmíre?

Do komnaty bez klepání vlítnul Will a začal přecházet po pokoji. Sice to mezi námi poslední dobou nebylo takové, jaké jsem si to vždycky představovala, ale to byla hlavně má chyba. Will se pořád snažil.

„Nesnáším ho," soptěl.

„Nikdy jsi ho neviděl," podotkla jsem, jak mi okamžitě bylo jasné, že mluví o Charlesovi. Následníkovi Malirijského trůnu a mým údajným budoucím manželem.

„To je mi jedno! Co si sem mají co jezdit dřív?" Rozhodil afektovaně rukama. Na tváři se mi rozlil úsměv. Věděla jsem, že to že tu jsou dřív není ten hlavní problém. Žárlil. Přestože nebylo na co a ani v nejmenším sem neměla v plánu se s Charlesem dát dohromady. Milovala jsem Willa. Byl tím posledním, co mě drželo při smyslech. A přesto ten můj pitomec žárlil. Bylo to roztomilé a taky mě to zahřívalo u srdce. To, že mám někoho, komu na mě záleží natolik, že žárlí.

„Proč se na mě tak tlemíš?" Zastavil se konečně a založil si ruce na hrudi.

„Nemáš důvod žárlit," podotkla jsem. Poslední slovo jsem však podivně polkla, jelikož mi služebná utáhla šaty natolik, že jsem ze sebe vydala podivné heknutí.

„Já nežárlím!" Bránil se. Jen jsem se kousla do rtu a vševědoucně přikývla.

„Nekul na mě ty tvoje modrý kukadla," zabrblal. Uchechtla jsem se i když ve skutečnosti jsem cítila paniku. Setkání s Malirijskými jsem se bála už notnou dobu a najednou to bylo tu a ještě k tomu dříve než jsem čekala.

„Nebudu si ho brát," řekla jsem pevně. Nikdo mě k tomu nemohl donutit. Nezajímalo mě do jaké rodiny patřím nebo čí krev mi proudí v žilách.

„Samozřejmě, že ne. Stejně jako já se neožením se Sorenou. Tohle není fér, proč nám furt něco háže klacky pod nohy?" Zafuněl, což dělal vždycky, když byl naštvaný. Nikdo o tom nemluvil, ale všichni tak nějak očekávali, že Will si vezme Sorenu. Teda pokud se někdy dostane do Patria. To ona byla princezna, která měla Patrium spojit s Andolií, ne já.

Služebná mi dopla šaty, poklonila se a odešla. Přešla jsem k Willovi a spojila ruce za jeho krkem. On mi ty své obmotal okolo pasu a pevně mě přitiskl k němu.

„Takhle je to správný," zamumlal mi do vlasů.

„Vím, že se poslední dobou nechovám, tak jak... tak jak bych měla. Omlouvám se," zamumlala jsem. Will mě však i přesto slyšel. Pevnější stisk jeho paží mi to prozradil.

„To je... v pořádku," odpověděl mi, ale dokázala jsem rozluštit bolest v jeho hlase.

„Ne, není," zavrtěla jsem hlavou. Nenáviděla jsem se a když jsem slyšela, jak moc se tím trápí nenáviděla jsem se ještě víc.

„Snažím se ti dát čas a prostor, ale," odmlčel se, jako kdyby si rozmyslel to, co chtěl říct.

„Ale co?" Zeptala jsem se bez toho, abych se odvážila pohnout. Nechtěla jsem zrušit tento okamžik. Nechtěla jsem jít za Malirijskými. Nechtěla jsem řešit vůbec nic, ale zároveň jsem chtěla, aby byl Will šťastný, a to poslední dobou nebyl. Viděla jsem to na něm i přesto, že jsem se to snažila přehlížet. Snažila jsem se tvářit, jako když jediný, kdo se cítí mizerně jsem já.