Nathalie

V.

Hello!
S tím mým vydáváním je to teď fakt na štíru. Řekla bych, že se to zlepší, ale vzhledem k blížící se maturitě se obávám, že nezlepší :D
Chápete, že už 8.4 píšu slohy? Páč já to nechápu. Heh.
Ale tak to vás nezajímá, vás spíš zajímá kapitolka, tak enjoy! ♥

Opět jsem čistila koně, když jsem uslyšela mužský hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Charlesovi: „Já ho zabiju. Přísahám bohu, že ho zabiju!"

„Musíš zachovat klid," odpověděl mu druhý mužský hlas. Ztuhla jsem. Bylo mi naprosto jasné, že tento rozhovor bych neměla slyšet a část mě se začala obávat, co by se stalo, kdyby mě tu objevili. Nehledě na to, že... koho chce zatraceně zabít?!

„Neříkej mi to pořád! Já zasraně zachovávám klid! Kdybych ho nezachoval už bys to poznal," odsekl mu Charles, evidentně ztrácející nervy. Bála jsem se i pohnout hřbílkem, abych nevydala nějaký zvuk. Očividně byl dost naštvaný na to, abych ho teď nechtěla potkat.

„Víš, co tě to bude stát, když ti rupnou nervy," podotkl druhý muž.

„Já vím, právě že vím," odpověděl mu Charles tentokrát hlasem naplněným zoufalstvím.

„Bude to dobrý Charlie, prostě to teď jenom musíš přežít," konejšil ho druhý hlas. V tu chvíli prošli okolo stání, kde jsem se schovávala a já tak měla možnost uvidět, že princ mluví s nějakým vojákem. Naštěstí byli tak zaujatí svým rozhovorem, že si mě nevšimli. Přesto jsem si ale dovolila pohnout, až za pár minut. Netušila jsem, co jsem to vlastně zaslechla, ale nepochopila jsem z toho vlastně vůbec nic. Jen, že má Charles vztek, ale nesmí mu rupnout nervy, protože by se pak něco stalo.

Vyšla jsem ze stání a zamířila zpět do zámku. Zadumaně jsem procházela chodbami a snažila se rozluštit něco z onoho rozhovoru, ale za chvíli se mi myšlenky zatoulali k Willovi. Sám řekl, že teď chce být sám, ale část mě ho chtěla jít hledat a jakýmkoliv způsobem ho dostat z deprese.

Natolik jsem byla zahlubaná do vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla rychle chodící osoby přímo naproti mně a narazili jsme do sebe.

„Omlouvám se," vyhrkla jsem ve stejné chvíli, kdy druhý člověk řekl to stejné. Jakmile jsem si však uvědomila, kdo to je zarazili jsme se oba dva.

„Ehm Rosselo," vypadlo z Ashe. Mezi námi se rozhostilo trapné ticho. Nesnášela jsem to, chtěla jsem, aby to mezi námi bylo stejné, jako předtím. Pohádali jsme se kvůli pitomosti. Oba dva jsme zbytečně vylítli a časem se to jenom zhoršovali. Bez dalšího slova se Ash otočil směrem, kterým přišel a vyrazil pryč.

„Omlouvám se!" Vyhrkla jsem. Ash se zastavil a zamrzl v polovině kroku. Záda se mu napjala a chvíli bylo slyšet jenom ticho. Už jsem myslela, že bude dělat, že to neslyšel a prostě půjde dál, ale on se místo toho otočil a váhavě se na mě zadíval.

„Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě zachovala. Vím, že to taky máte těžké a že se chovám jako malé vzteklé dítě," rozvedla jsem svou omluvu a modlila se, ať něco řekla.

„Nechovala ses jako malý dítě, to já se choval jako pitomec," řekl potichu a sklopil pohled. Moc jsem nevěděla, co na to říct. Částečně jsem s ním souhlasila v tom, že se choval jako pitomec, ale pravda pořád byla taková, že já se chovala hůř.

„Asi jsme to zkazili oba," řekla jsem nakonec. Zatraceně. Doufala jsem, že to bude míň trapný. O hodně míň trapný. Vlastně nevím, co jsem od našeho usmíření očekávala, ale tohle bylo prostě jenom divné.

„Taky se omlouvám. Poslední dobou se hádám úplně s každým. I s mámou a Anelí se mnou momentálně taky nemluví. Mrzí mě, že jsem na tebe tak vyletěl. Protočil se ti celý život, mělas právo na to, abys nechtěla mít s ničím nic společného," projel si rukou vlasy a zvedl svůj pohled z podlahy, jako kdyby ho stálo spoustu odvahy se na mě podívat.

„V tvém životě se toho taky spousta změnilo. Je asi pochopitelné, že ti ruply nervy. A oběma nám očividně dělají omluvy problém. Není k podivu, že to máme společné. Jsme sourozenci," uchechtla jsem se ve snaze to převrátit na vtip. Obdaroval mě pokřiveným úsměvem, ale pochybovala jsem, že mu to přišlo opravdu vtipné.

„Měl jsem ségru. Jmenovala se Willow," řekl a několikrát zamrkal, jako kdyby jen zmínění jejího jména mu vhánělo vlhkost do očí.

„Co se stalo?" Zeptala jsem se váhavě.

„Zabili ji Soceriané. Anelí se ji snažila zachránit a málem u toho zemřela taky. V tu chvíli jsme ještě ani nebyli opravdu spolu. Willow by se ti líbila. Trochu ji v tobě vidím, proto mě tak vyděsilo, že jsi moje sestra," přiznal. Netušila jsem, co na to říct. V jeho hlase bylo tolik bolesti, že jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat. Nevěděla jsem, jak mluvit s někým kdo trpí.

„Kolik jí bylo?"

„Pět. Máma ji měla s vojákem potom, co zemřel můj otec. Neměla žádný nárok na trůn. Nebyla pro Soceriany ohrožení. Byla prostě jenom ve špatnou chvíli na špatném místě. Byl jsem její starší brácha. Měl jsem ji ochránit, ale neochránil. Děsí mě mít zase sestru. Je to o jednoho člověka, kterého můžu ztratit víc," vysvětloval tak zlomeným hlasem, že jsem bez přemýšlení došla k němu a objala ho. Chvíli jen ztuhle stál, ale následně mi objetí opětoval.

„Moc mě to mrzí," zamumlala jsem, „ale mě neztratíš. Slibuju. Mám tuhý kořínek."

„Tak jo," uchechtl se a následně jsme se od sebe odtáhly. Věnovala jsem mu nejistý úsměv. Nadechoval se k tomu, že něco řekne, ale místo toho okolo nás prošla vzlykající Mellisa.

„Jsi v pořádku?" Vypadlo ze mě automaticky, tak rychle, že jsem dokonce i zapomněla na oslovení a vykání.

„V pořádku? Vypadám v pořádku? Můj snoubenec je starej, neuvěřitelně slizkej páprda, kterého si musím vzít jenom kvůli jeho debilnímu románku!" Rozkřičela se a vztekle ukazovala na Ashe. Slzy í stékaly po lících a řasenku měla rozmazanou takovým stylem, že trochu připomínala strašidlo.

„Já. Ehm. To. Já. Promiň," zakoktal se Ash a zíral na ní naprosto v šoku. Prošly okolo nás dvě služebné, ale nad stavem princezny se ani nepozastavily, prostě jen šly dál.

„Přestaň se omlouvat! To mi zatraceně vůbec nepomůže!" Prskla naštvaně a setřela se tváře.

„Ten tvůj příběh s tou služkou je sice děsně romantický, ale vůbec si neuvědomuješ, kolik lidí si tím ovlivnil! Zničil jsi mi život! Zničil jsi ho bráchovi! Zničil jsi ho i tady Nathalii! Kvůli tobě si všichni budeme muset brát někoho koho nechceme. Jak se ti s takovým pomyšlením žije? Ha?" Rozčilovala se a obsáhle gestikulovala rukama. Ash na ní beze slova třeštil oči. Chtěla jsem se ho zastat, ale neměla jsem nejmenší tušení, co říct. Její výbuch mě natolik překvapil.

„Mlčíš. Samozřejmě. Protože každý se soustředí jenom na svůj život. Nikoho nezajímají ostatní. Já vím, že jsi tu služku zachránil, že ji otec týral nebo co, ale ve skutečnosti jsi zachránil sám sebe. Chtěl jsi někoho, koho budeš moct milovat. Tak jako všichni. Nemyslels na následky. Jsi zatracený sobec. Všichni jsme. Svět je prohnilý," odsekla a bez toho, aby nám dala chvíli na reakci odešla.

Bum, bum, bum Mel se toho nebojí. Nevím, co tu dál mektat. Nešla mi vypálit maturitní práce na CD, takže jsem vyvztekaná a za chvíli to jdu zkoušet na kámoščin ntb jestli se mi to tam teda vypálilo nebo ne. Tak držte palec :DD

Mějte se blaze ♥

Love you all♥

-Vaše Eli♥