Nathalie

XVII.

Floating... but I feel like I'm dying.
Still no matter where I go

At the end of every road
You were good  to me

I know it's easier to run
after everything I've done
You were good to me

And I'm so used to letting gooooo
But I don't wanna be aloooooone
You were good to me 

Děckáááá! Chyběli jste mi! ♥
Vím, že jsou tu i lidi starší než já, ale prostě oslovení děcka jsem vždycky chtěla použít, ale věčně jsem všude nejmladší sooooo neberte mi to.

Odmaturovala jsem! Byla jsem přijatá na vejšku! Přežila jsem! Jsem zpátky! ♥
Doufám, že jste mou pauzu přežili ve zdraví a že Nathalii zůstáváte věrní ♥

Enjoy!

Když jste princezna dostává se vám určitého vzdělání. Etiketa. Jazyky. Zeměpis. Ale nikoho nikdy nenapadlo, že by princezna měla nejenom vědět, kde je jaké království, jaká je královská rodina, jaké mají tradice a tak podobně, ale třeba by taky měla vědět, jak se orientovat podle normální mapy. Jak se dostat tam kam potřebuje.

„Kašlu na to," zamumlala jsem a rozhodla se na noc utábořit přesně tam, kde jsem se nacházela. Slezla jsem z koně a společně s ním jsem se proplétala mezi stromy, dokud jsem nedorazila na větší plácek, vhodný k utáboření. Možná to byl špatný nápad. S putováním jsem neměla nejmenší zkušenosti. Ani jsem vlastně netušila, jestli jdu dobře. Poslední ukazatel, co jsem viděla naznačoval, že jo, ale stejně jsem měla pochybnosti. Ani jsem vlastně netušila, jak dlouho půjdu. Věděla jsem, že se musím nějak dostat přes Melirii a poté přes Lávové hradby. Samozřejmě bych mohla zkusit se přenést, ale svou magii jsem si chtěla šetřit. Navíc jsem si v přenášení nebyla jistá, a tudíž bylo na pochybách, kde bych vlastně nakonec skončila. A nepomohlo by mi, kdybych skončila někde na druhé straně.

Měla jsem se na tohle všechno nějak lépe připravit. Pořád jsem byla odhodlaná uskutečnit svůj plán, ale vůbec jsem nedomyslela, jak se do Socerie dostanu. Jenom jsem si vesele vzala koně a mapu a vyrazila.

S mapou, ve které neumím číst. Geniální, fakt.

„Copak jsi se, ty náno blbá, ÚPLNĚ ZBLÁZNILA?!" Zjevila se přede mnou zničehonic Ari, až Amin uskočil.

„Hou, hodný koníček, hodný," poplácala jsem ho po krku a měla jediné štěstí, že je natolik hodný, že nevzal okamžitě čáru. Cestovat s mapou ve které neumím číst a bez koně by zrovna nezlepšilo situaci.

„Jo zbláznila. Jako já vždycky věděla, že je divná, ale tentokrát už jí opravdu přeskočilo," zjevila se vedle černovlasé dívky Eleanor. Tak ty dvě mi tady opravdu chyběly. Hnědovlasou mehiemku už jsem nějakou dobu neviděla, netušila jsem, kde byla, ale vůbec mi nechyběla. Proč se zdá, že se vždy objeví jen když je mi nejhůř?

„Nechcete se starat o svůj život?" Odsekla jsem podrážděně. Co je jim sakra po tom, co já dělám.

„Svůj život? Já už dala věci do pohybu a ty se najednou sbalíš a odejdeš!" Vyhrkla na mě Ari a rozhodila zoufale ruce do vzduchu. Cože udělala?

„To, protože je pitomá," sedla si mehiemka na Ariino rameno a založila si drobné ručky na hrudi. Asi nikdy nepochopím, jak jsem dokázala vytvořit, tak otravnou bytost. Možná je dobře, že Caylie nikdy existovat nebude.

„Jaký věci?" Nechápala jsem a ignorovala jejich nadávky. Místo toho jsem začala koně odstrojovat. Tohle sice nebylo nejideálnější místo, ale postel s nebesy bych asi v lese hledala dlouho.