Nathalie

XX. Will

Něco bych tu mektla, ale vlastně mě vůbec nic nenapadá.

JO! POČKAT!
V sobotu (myslím) vyjde na profilu justae (profilová fotka je strom) rozhovor se mnou, takže kdyby Vás zajímala moje osůbka, tak tohle je příležitost, jak se o mně něco dozvědět.

Zažil jsem ve svém životě už spoustu divných věcí, ale dnešek byl oficiálně nejdivnější ze všech. Byl večer a já zíral na dívenku, která se ládovala zmrzlinou. Od rána to bylo první jídlo, co jsme ji přesvědčili, aby si vzala. Jinak se jen držela u mě, nemluvila, bála se a byla hodinu od hodiny bledší. Občas zakašlala, jako kdyby byla nemocná.

„Mohli bychom zavolat Alcarime, třeba o tom něco ví," navrhl Ash, zatímco stejně jako já holčičku pozoroval. Vlastně jsme na ni zírali úplně všichni. Já, královna, Ash a chlap jménem Curt, který jak jsem pochopil byl pravá ruka královny. Byl hodně starý a tvářil se z nás všech asi nejzmateněji. Anelí jediná z nás seděla na lavici vedle dívky a snažila se s ní navázat konverzaci. Dítě ovšem vůbec nereagovalo a místo toho se dívala na mě, jako kdyby očekávala, až jí dovolím promluvit.

„Víš, že se nedá zavolat. Přijde jenom když ona sama chce," odpověděla mu královna.

Nedávalo to smysl. Celé to nedávalo vůbec žádný smysl. Od té doby, co Nathalie tvrdila, že je Ro mi připadalo jako kdybych byl v podivném snu a tohle ničemu nedodávalo příchuť reality.

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla její práce. To ona si věčně zahrává s budoucností," založil si Ash ruce na hrudi. Na jednu stranu asi nebylo divu, že se holčička bojí, když na ní všichni tak zírají a Ash se na ní ještě k tomu dost nepříjemně mračil.

„Jenomže tohle je o minulosti," namítl jsem, i když jsem vlastně netušil kdo nějaká Alcarime je.

„Tadá!" Zjevila se najednou zničehonic vedle Anelí černovlasá dívka v černých šatech. Objevila se tak nečekaně, až Anelí i děvčátko zděšeně vyjekly a já s Ashem jsme sebou škubly směrem k nim.

„Willíku!" Vyhrkla polekaně dívka a rozeběhla se ke mně. Zvedl jsem si ji do náruče a holčička mi zabořila obličej do ramene.

„To je dobré Ro," zašeptal jsem směrem k ní automaticky. Od rána jsem si ještě úplně neuvědomil, jak se cítím ohledně toho, že Rossela, která má být už po smrti se najednou objevila u mě v komnatě. Stejně stará jako tehdy. Bez žádného vysvětlení, jen pořádně vyděšená. Kdybych to sám neviděl, tak bych tomu nevěřil.

„Zrovna jsme o tobě mluvili," prohodil Ash směrem k černovlasé dívce, která evidentně měla být Alcarime. Měla nepřirozeně bledou pleť, a tak ostře řezané rysy, že se zdálo, že by její lícní kost mohla sloužit jako nůž. Něco se mi na ní nezdálo, vyzařovalo z ní něco, co mě přinutilo si k sobě malou Ro přitisknout pevněji.

„Musíte na mě postupně. Před chvílí jsem domluvila s Rosselou nebo vlastně Nathalií, jak si teď říká, a navíc nemám na starosti jenom vaše problémy," protočila oči.

„Ty jsi mluvila s Ro? Je v pořádku?" Zbystřil Ash a vyslovil tak mé myšlenky. Sice jsem s tou dívkou nevycházel, ale něco ve mně se stejně potřebovalo přesvědčit, jak na tom je.

„Je v depresi, samozřejmě," řekla jakoby nic. Jako kdyby Nathalie nevypadala uvnitř mrtvá. Rossela znovu zakašlala, a to přitáhlo Alcariinu pozornost.

„Je nemocná, už to začalo," řekla jako kdyby to snad mělo dávat smysl. Přitom jsme nikdo neměl nejmenší tušení o čem to mluví. Začínala mě z toho všeho bolet hlava.