Nathalie

XXII. Will

Víte, jak jsem říkala, že nevím, jak to budu mít kvůli koroně se školou? Tak už mi ji zavřeli :D A mimochodem... zapisovala jsem si rozvrh a byla jsem z toho tak zmatená, že jsem zhodnotila, že na to kašlu a budu spisovatelka. Budete si kupovat moje knížky, abych měla z čeho žít? Pěkně prosím?

To, že jsem to neměl říkat jsem si uvědomil ještě, než jsem to dořekl. Vlastně jsem netušil, proč jsem to řekl. Jenom mě prostě štvalo, jak se na mě dívá jako na odpad, jak odešla naprosto bez ohledu na následky a jak je nezodpovědná. Přiznávám, že to nebylo nejchytřejší řešení, jak zlepšit vztahy, ale nejde říct, že bych v tu chvíli přemýšlel.

„Tak to už ale trochu přeháníš," postavil se na její stranu Ash.

„Měl by ses zklidnit," propálil mě naštvaným pohledem Charles. Nesnášel jsem ho. Vlastně jsem ani nevěděl proč, ale neuvěřitelně mi lezl na nervy.

„Co je tobě do toho? Znáš ji pět minut!" Odsekl jsem. Měl bych se uklidnit. Opravdu bych měl. Váhavě jsem se opět podíval na Nathalii. Zase měla v tváři ten mrtvolný výraz. Do očí jí ale nevhrkly slzy. Zdálo se jako kdyby v ní něco každým naším rozhovorem umíralo. A nemohl jsem se kvůli tomu zbavit provinilého pocitu.

„Prosimtě, a co ty? Znáš ji tak čtyři minuty," zasmál se Charles ironicky a založil si ruce na hrudi. Bez rozmyslu jsem slezl z koně, abych... vlastně nevím co. Měl jsem chuť mu jednu vrazit.

„Já jdu do Socerie. Ty si jdi, kam chceš. Třeba zpátky do Andolie," řekla mi Nathalie zcela klidně a tím mě zastavila od praštění toho černovlasého blbce. Je možné, že mi víc vadí, když Nat mluví klidně, než když na sebe křičíme? Tenhle její výraz vůbec nevypadá lidsky. Je to jako hádat se se sochou.

„Ale já nemůžu jít kam chci. Ne s malou Ro," odporoval jsem. Nebyla tu možnost, abych dovolil, aby se jí něco stalo... znovu.

„A co máš teda v plánu? Vychovat ji? Myslíš, že tu normálně vyroste? To je nesmysl. Ona není skutečná," kývla k dívence hlavou. Ta se na koni krčila a vypadala z toho všeho křiku nesvá. A to i přesto, že nemohla chápat o čem se to bavíme.

„Já ji znovu neztratím," procedil jsem pouze mezi zuby a udělal krok směrem k ní. Věděl jsem, že má pravdu, že je to šílené a vlastně jsem netušil, co bude dál, ale kdybych nad tím přemýšlel, tak by mi vybouchla hlava. Už takhle mě víceméně nepřestala bolet od té doby, co se malá Ro objevila.

„Dělej si, co chceš. Já jdu do Socerie," zopakovala. Ta je tak uaibkfeiujsn. Nesmysl, jen shluk souhlásek a samohlásek, ale přesto ji vystihoval nejlépe. Nikdy jsem nezažil, aby mě někdo tak iritoval a rozčiloval. Většinou jsem neměl problém s kýmkoliv vycházet, ale ona... prostě uaibkfeiujsn.

„Nathalie, ona musí být poblíž tebe jinak onemocní a potom ty víš co. A když se to stane, tak ty zmizíš taky. Já tě prosím. Vím, že spolu nevycházíme, ale já tě prosím. Nemůžu ji ztratit, znovu už ne," začal jsem prosit. Bylo mi to proti srsti, ale neměl jsem na výběr. Schválně jsem se kvůli malé Ro vyhýbal slovu smrt, ale stejně jsem se obával, aby si malá Ro neuvědomovala víc, než jsem doufal. Nathalie se zarazila a na chvíli se jí v očích projevili i nějaké emoce. Bolest, únava, nerozhodnost.

„Igniriuse stejně neporazíš," podotkl opatrně Ash. Těkala pohledem z něho na mě a vypadala, že o tom opravdu přemýšlí.

„Tak pojďte se mnou. Až se budeme blížit k ehm finále, tak zůstaneš s malou Ro a budeš ji chránit. Když zemře ona, tak já taky, ale když zemřu já, tak ona žít přece může," navrhla. Chvíli jsem na ni jenom zíral, jak jsem nemohl uvěřit, že takový nesmysl vypustila z úst.