Kameny moci (Ironfrost)

7. kapitola

Probudil se s leknutím. Doširoka otevřel oči a zalapal po dechu. Srdce mu zběsile naráželo do hrudníku a v uších mu stále zněla ozvěna výkřiku. Doufal, že zůstal v bezpečí v jeho hlavě za snovou clonou. Ten trapas, kdyby ho někdo – Stark – slyšel, že křičí jako smyslů zbavený, by nepřežil. Unaveně si přejel dlaní po tváři. Sykl. Zapomněl na zranění a rozdráždil si ránu pod okem. Nebyl zvyklý na tak pomalé hojení. Kdyby měl magii, stačilo by k regeneraci pár hodin, nanejvýš dnů. Znechuceně zavrčel a nakrčil nos. Nenáviděl ten smrtelný stav. Nenáviděl vědomí, že musí žádat o pomoc. A jakmile se začal zvedat, tak si uvědomil, že bude muset prosit dřív, než vůbec tušil.

Pohlédl na prosklený kulatý stolek vedle křesla pod velkým oknem, jež zabíralo téměř celou stěnu. Vyskládané lahvičky a obvazy mu připomněly, jak péče o rány bolí. Ale mnohem palčivěji cítil přilepené oblečení. „Do háje," zaklel tiše a pokusil se vykloubit ruce, aby si látku odlepil ze zad, avšak marně. Předně to bolelo jako čert a také tam prostě nedosáhl. Jakkoliv byl ohebný, chyběla mu chapadla chobotnice.

Napadla ho spásná myšlenka. Voda by to určitě mohla uvolnit! Pokud by se celý namočil, jistě by dokázal oblečení sundat, ošetřit, kam by dosáhl a pak by jen počkal na Starka. Impulzivně vyrazil do koupelny a vstoupil pod proud sprchy dřív, než se nad celým nápadem zamyslel. Látka ztěžkla a začala ho tahat za okraje zranění. Sténal bolestí při snaze sundat alespoň kalhoty, což se mu po několika úporných minutách podařilo. S vrškem si poradit nedokázal. Poraženě sklopil hlavu a vypnul vodu. Roztřásl se. Zase ta nechutná zima. Nenáviděl ji snad ještě víc než vlastní bezmoc. Obalil se dlouhou osuškou, jak to šlo, a vydal se k Tonyho ložnici. Jen matně si vzpomínal, že ho varoval, aby ho nebudil, když se chystal zaklepat.

„Pan Stark spí a nepřeje si být rušen," zarazil ho Jarvis.

Loki sebou trhl a ucukl s rukou. Hned ji natáhl zpět. „Tak vstane."

„Nesmíte ho budit. Pan Stark potřebuje vydatný spánek. Vaše klepání neuslyší a dveře jsou zamčené."

Zamračil se a pohlédl někam ke stropu. „Je to důležité. Vzbuď ho."

„Mám zákaz ho budit, pokud nebudete umírat," oznámil mu suše.

„Umírám," odsekl. „Prosím, potřebuji pomoct," požádal o něco krotčeji.

„Vypadáte poměrně živý," konstatoval Jarvis a bůh by přísahal, že ve slovech slyšel výsměch.

Nadechl se, aby mu něco peprného odpověděl, ale v té chvíli se dveře otevřely. Stál v nich zívající smrtelník jen v boxerkách. „Co se tu –" začal a vzápětí se snažil nezhroutit smíchem. „Cos dělal? Vypadáš jak zmoklá slepice."

Loki zrudl až ke kořínkům vlasů. Nedošlo mu, že musí vypadat směšně. Voda z něj crčela na zem a v košili a obalený ručníkem zrovna parádu nedělal. Polkl odpověď, kterou by ho odkázal do patřičných mezí. Ten drzý Stark si vůbec neuvědomoval, že mluví s následníkem trůnu! Zhluboka se nadechl a vyčaroval štěněčí pohled. „Potřebuji pomoci, Anthony," přiznal tiše. „Já... to nedokážu sundat."

Tony povytáhl obočí a prohrábl si vlasy. „No páni. Lichotí mi, že po mně toužíš už tak brzo," zabroukal s pobaveným úsměvem a sjel ho pohledem. „Bych čekal, že na to nebudeš mít ještě sílu."

Zaťal zuby, ale donutil se zůstat klidný a milý. „Nezvu tě do postele, Starku."

„To je v pohodě, brouku, nemusíš se za to stydět," zasmál se, odešel zpět do ložnice a sehnul se na zem pro kalhoty. Nezapomněl na něj vystrčit výstavní zadek. „Tak pojď, zlato, hupsnem na to," pobídl ho, jakmile se aspoň napůl oblékl.