Kameny moci (Ironfrost)

55. kapitola

„Řekněte mi, Anthony, proč bych si měl myslet, že Loki kameny použije pro dobrou věc a ne proto, aby zradil jako už kolikrát? Nebo proč bych měl věřit, že s nimi porazí nepřítele a pak neuteče i s kameny?" ptal se Ódin vážným hlasem.

Tony byl rád, že spolu mluví usazení na lavicích a že na něj Všeotec neshlíží z výšky svého trůnu. Cítil vůči němu spoustu emocí a rozhodně všechny nemohl považovat za kladné. Měl na něj pořádný vztek za to, co provedl Lokimu. Jediné, co ho drželo, aby se mu nevrhl za to po krku, bylo, že z Thorova vyprávění zjistil, že sám Ódin byl podveden. To ho v jeho očích částečně omlouvalo. Zároveň k němu přistupoval s respektem. Koneckonců to byl asi jeden z nejmocnějších mužů – bohů –, co kdy žili. A že jich v posledních dnech potkal docela dost. Další pocity ani nedokázal v sobě rozpoznat a uspořádat. Vyšel z nich však sevřený žaludek; to poznal bezpečně.

„Protože já jsem viděl, co se mu stalo," odpověděl klidným hlasem, i když byl všechno, jen ne klidný. „Viděl jsem, jak dopadl, když ho Thor dostal ven. A pak jsem neplánovaně viděl, co mu dělali." Zavřel oči a násilím zapudil myšlenky na modré pracky, které Lokimu ubližovaly. Žaludek se mu stáhl o něco víc, jako pokaždé, když si na to vzpomněl. Potřásl hlavou. „Věřte mi. Nikdo, kdo přežije to, co Loki, už nikdy nebude mít ani myšlenku na to, že by se nechoval slušně."

Ódin povytáhl obočí. „Moc ho neznáte."

Tony sevřel rty. „Možná líp než vy."

Všeotec se na chvilku zamyslel a pokýval hlavou. „Ano, nakonec možná ano," připustil. „Nicméně, co když se pletete?"

„Nepletu."

„A když ano? Jakou záruku mi dáte, Anthony?" ptal se Ódin a pátravě mu hleděl do očí. „Co jste ochoten obětovat za možnost, že Loki nezradí?"

„Cokoliv," odpověděl okamžitě. „On nezradí. Věřím mu. Vím, že zradit nechce."

„Vsadíte na to svůj život, Anthony? Dobře si svou odpověď rozmyslete. Máte jen jednu možnost."

Tony zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí. „Bez zaváhání."

Ódinovi se cosi rudě zalesklo v jediném oku. „To rád slyším," zašeptal a vzápětí se postavil. Rozmáchl se. Kopí, které do té doby leželo položené vedle něj, se zlatě zalesklo v jeho dlani.

„Co –"

Více říct Tony nestihl. S výrazem překvapení hleděl na rudou barvu, která se jako květy rozlévala na jeho bílou košili.

Tony se vymrštil do sedu. Pár centimetrů nad postelí ho něco zastavilo a poslalo zpátky na záda. Cosi začalo rychle pípat. „Sakra," zavrčel a otevřel oči. Světlo ho bodalo do očí. Slzel. Ale rychle kroutil hlavou, aby zjistil, co se děje a kde se ocitl. Zkusil zvednout ruce. Nic. Přivázali ho? Přivázali ho!

„Haló?"

Kolem něj to páchlo dezinfekcí. Pípání zesilovalo. Tep mu uháněl jako splašený. Kdo ho sem přivázal? Co se vlastně stalo? Hrudník ho bolel od rány kopím.

Moment. Tak se to přece nestalo. To byl jen sen. Hrozný sen. Původně sice bez zaváhání život nabídl, ale nikdo mu ho nevzal. Ódin pouze souhlasil s použitím kamenů, pokud to bude nutné. Hrudník ho však bolel dál.

„Tony, konečně. Nevstávej. Odvážu tě."

Ve stejné chvíli, kdy pohlédl do laskavých hnědých očí ukrytých za brýlemi, si uvědomil, proč ho bolí na hrudi, jako by mu do ní někdo udělal díru.