Kameny moci (Ironfrost)

21. kapitola

Tony hodnou chvíli hleděl na prázdný rám dveří, než se odhodlal konečně zvednout zadek. Přemýšlel nad slovy boha a vůbec se mu nelíbilo, že dávají až děsivý smysl. Zjišťoval, že v posledních týdnech jeho genialita dostává poměrně na frak. Možná to bylo tím, že nad některými zažitými věcmi zkrátka hlouběji nepřemýšlel a bral je jako samozřejmost. Jenže Lokiho argumenty ho nutily myslet i na to, co by ho normálně ani nenapadlo.

Avšak ať už chtěl spekulovat nad tím, jestli svobodný je, nebo vlastně není, nezáleželo na tom až tolik, když se mu do popředí veškerých idejí stejně cpal jistý bůh falše. A nejhorší na tom všem bylo, že se musel držet zpátky. Kdyby se prostě na něj mohl vrhnout a udělat si s ním pár pěkných chvilek, tak by se mu pročistila hlava a mohl by ji zaměstnat důležitějšími záležitostmi. Protože však nemohl, pokud z boha nechtěl udělat totální trosku, tak věnoval zbytečnou pozornost i tomu, na co by měl okamžitou odpověď.

Z toho důvodu usoudil, že potřebuje na chvíli vypadnout z mrakodrapu. Sice kolegům slíbil, že dá vědět, až se Loki probere, ale... To mohlo počkat. Jakmile se vrátí, ozve se jim a sám bude schopnější a čilejší. Ano. Pomyslně se poplácal za tak úžasný nápad po zádech a na rtech se mu rozlil úsměv. Na nezbytnou dobu zmizel v ložnici a ve sprše, aby se převlékl do něčeho pohodlnějšího a slušivějšího. O chvíli později už uháněl ve svém autě po městě.

Nechal si větrem čechrat vlasy a ještě na telefonu instruoval Jarvise, aby Lokimu zajistil večeři a kromě poslíčka bez jeho vědomí nikoho nepustil dovnitř, ani ven. Pak už boha pustil z hlavy. Zapadl do jednoho baru VIP klubu, kam měl právo přednostního vstupu. Jen chvilku mu trvalo, než si vyhlédl vhodnou kandidátku na uvolnění. Nezdržoval se přílišnou konverzací, tentokrát na to neměl náladu. Chtěl si jen užít bez zbytečných řečí. Svůj šarm ale zahálet nenechal, ani svou pověstnou galantnost. Jen se protentokrát nezabýval objednáváním pokoje; rychlovka na zamčených záchodech – tímto způsobem využívaných více než na šňupání kokainu – posloužila více než skvěle. A poté, co jí velkoryse nechal psát další útratu na svůj otevřený účet, až dokud klub neopustí, ani ona neměla námitky.

Domů se tak vrátil s mnohem lepší náladou. Usměvavý, spokojený a především uspokojený vešel do obývacího pokoje, kde našel Lokiho na pohovce.

Bůh ležel na zádech, ruka mu visela z gauče a na zemi se válel svitek. Vypadal by z dálky téměř uvolněně, kdyby sebou necukal.

Tonyho úsměv rázem zmizel. „Sakra," zavrčel a přisedl si k němu do úrovně pasu. Sáhl Lokimu na orosené čelo a zanadával znovu. Opět se mu vrátila horečka. Čelo měl stažené bolestí. Vlasy se mu zamotaly přes obličej. Bledé rty silně kontrastovaly s nachovým obličejem. Hrudník se mu nepravidelně zvedal a srdce bušilo nepřirozeně rychle. Z úst vycházelo pofňukávání. Jediné, co Tony považoval za dobré znamení, bylo, že ze silně zavřených očí nevytékaly žádné slzy. „Co to zase je?" zahučel a chtěl se zvednout, aby došel pro mokrý hadr.

V tu chvíli však Loki vymrštil ruku, chytil Tonyho za paži a bolestivě mu ji zmáčkl. „Prosím," zašeptal a jeho tón hlasu Tonyho zabolel ještě více než stisk.

Se zafuněním vypáčil svou paži ze sevření a místo toho jej chytil a propletl s ním prsty. „Co potřebuješ? Jak ti mám pomoct?" zeptal se a snažil se nevnímat svěrák místo dlaně. Bylo mu jasné, že má Loki další noční můru a že ji způsobuje horečka. A možná to ani nebyla noční můra. Možná zkrátka blouznil. Tak jako tak ho to děsilo a vyvolávalo to v něm lítost a touhu mu pomoci.

Bůh nereagoval. Jen prosil. Pořád okolo opakoval jedno jediné slovo. Prosím.

Tony se kousl do rtu a položil mu dlaň na tvář. Loki se prohnul v zádech do luku a sevřel ho ještě pevněji. A vzápětí se uklidnil. Povolil celé napnuté tělo, sbalil se do klubíčka a přitulil se k Tonyho boku, aniž by se probudil. Ruku mu držel dál, ale už ne tak pevně. Na rtech mu pohrával úsměv. Dech se stal pravidelným a vrásky na čele se mu vyhladily.