Kameny moci (Ironfrost)

49. kapitola

„Anthony," zastavil ho Fandral v polovině kroku.

Tony se zastavil, otočil se a pousmál. „Fandrale."

Rytíř k němu došel rychlým krokem, až se mu tmavě modrý plášť vzdouval za zády. „Vyhýbáš se mi."

„Nevyhejbám," bránil se Tony a dal ruce před sebe na znamení míru.

„Dva dny se tě snažím dohonit a ty vždy uhneš někam jinam, když se k tobě přiblížím," podotkl se zdviženým obočím.

„Spíš tě tak trochu nechtěně asi ignoruju. Zjistil jsem, že kromě orientace mám v háji asi i periferní vidění, nebo co. Fakt to nedělám schválně. Nevšiml jsem si tě," vysvětloval a pokrčil ramena. „Co jsem tady, nějak mi to nedělá dobře na mozek asi. Asi nějaká anomálie, nebo co." Zazubil se a roztáhl ruce. „No, teď mě ale máš, tak se nemůžu dočkat, proč se mě snažíš dohonit."

Nechtěl s ním mluvit. Ani za nic. Chtěl od něj odskočit jako od jedovatého hada a prostě utéct. Netoužil se dívat na jeho nádhernou tvář a hledět do blankytně modrých očí, které měly mnohem hezčí odstín než ty jeho obyčejné hnědé. Navíc musel zaklánět hlavu. S Lokim mu nevadilo se zaklonit a stoupnout si na špičky, když ho líbal, ale vedle Fandrala si připadal ještě menší, než proti němu ve skutečnosti byl. Menší, ošklivější, obyčejnější.

Do tváře však své myšlenky nepromítl. Dál se mírně usmíval.

„Projdeme se," řekl Fandral a pobídl ho k chůzi.

„Fajn, ale doufám, že mě nehodláš nechat někde v labyrintu, protože netrefím zpátky," odpověděl pobaveně, ale u žaludku ho nepříjemně píchlo. Tak snadné to bylo, aby ho někdo vyřídil. Stačilo ho někam odvést a nechat se ho ztratit. Zatraceně. Nenáviděl ten stav, že sotva trefil z Lokiho komnat celkem asi na čtyři místa, k nimž cestu poslední dva dny s Lokim trénoval. Mírně ho uklidňoval fakt, že by si Fandral k jeho odstranění jistě našel něco sofistikovanějšího. A Loki by ho určitě našel. Že ano?

„Samozřejmě," ujistil ho s pokýváním hlavy. „Půjdeme jen kousek," slíbil a zamířil s ním jen o několik odboček dál, do liduprázdného sálu. „Jen s tebou chci mluvit a nechci, aby někdo poslouchal."

„Umírám zvědavostí," zalhal, zastrčil ruce do kapes a posadil se na jednu stranu dubového stolu.

„Jde o Lokiho," oznámil Fandral, jakmile se posadil proti němu.

Teď se Tonymu žaludek zhoupl pořádně. Počítal, že mu teď Fandral řekne, aby dal od boha ruce pryč, protože ho chce on pro sebe. Ale Loki byl jeho bůh! Rozhodně se nemínil jen tak vzdát. Byl rozhodnutý o něj bojovat a ne ho jen tak mírnix týrnix nechat tomu hezounovi, i když byl... hezoun. „Co je s ním?" vypálil s bojovně vysunutou bradou.

Fandral potřásl hlavou a sepjal ruce na stole. Bylo evidentní, že neví jak začít. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že není takový, jak to říkala Sif," promluvil nakonec po hlubokém nádechu s očima pevně zaklesnutýma do těch Tonyho. „Nebudu tvrdit, že Loki neudělal to, co říkala. Ani že je svatý. Devět světů je svědkem, že není. Ale Sif to vyhnala až do extrému." Zašklebil se rozhlédl se kolem, jako by hledal pohár s nějakým pitím. „Chtěl jsem ti to říct hned. Je mi jasné, že s tebou už Loki mluvil. Přesto jsem to nechtěl nechat být. A případně jsem připravený tě zbavit pochybností, kdybys nějaké měl."

Tonymu vzal vítr z plachet. Zíral na něj jako na mimozemšťana. Moment – Fandral BYL mimozemšťan. Zamračil se. Uvažoval, jestli přece jen nemá poškozený mozek. Tohle přece neslyšel. Určitě měl halucinace. „Nemám žádný pochybnosti," namítl poněkud prkenně. „Vlastně možná jednu jo. Totiž nechápu, proč mi to říkáš. Takže mám pochybnosti o tvejch motivech." Narovnal se, zúžil oči a naklonil hlavu mírně do strany. „Proč mi to říkáš? Proč ti záleží na tom, abych si o něm myslel hezký věci, když by se ti víc do krámu hodil přesnej opak? Chceš ho sám, tak proč –"