Kameny moci (Ironfrost)

61. kapitola

Tony kráčel tmavou chodbou postavenou z černých mramorových bloků, které někdo kdysi vyhladil do dokonalého lesku. Až ho překvapilo, že se na hladkém povrchu dokázal uchytit mech, který světélkoval, takže se nenacházel v naprosté tmě. Na konci chodby viděl světlo. Věděl, že je dost daleko, ale on nespěchal. Vykračoval si vycházkovou chůzí, až dokud se světelný obzor nezvětšil a on v něm nerozeznal siluetu. Ani na okamžik nepochyboval, kdo to je. Věděl to naprosto přesně.

„Tony..."

Šel za hlasem, který ho k sobě volal. Srdce mu nedočkavě tlouklo a on sám podvědomě zrychloval. Těšil se, až ho znovu sevře v náruči. Na obličeji mu pohrával připitomělý úsměv a oči mu jiskřily nadšením.

„Tony..."

Cítil, jak se hlas kolem něj vznáší jako lehký vánek a ovívá ho. Jako by ho chtěl obejmout a přitom si hrát; cuchal mu vlasy, hladil mu kůži. Líbal ho na popraskané rty. Stal se předzvěstí toho, co bude následovat, jakmile k Lokimu dojde. Jak ho Loki obejme, skloní se k němu a jemně přitiskne své rty na jeho ústa. Nemohl se dočkat.

„Tony!"

Změna tónu s sebou přinesla chlad. Tony se začal třást zimou. Měl za to, že si oblékl tričko s dlouhými rukávy, ale štípání mrazu mu ukázalo, že má paže zcela holé. Zvedl se vítr, který už neobjímal. Narážel mu do tváří i do zbytku těla. Řezal ho do očí, které se bránily slzami. Nedočkavý tlukot srdce se proměnil v nepříjemný trysk. Vichr odfoukl všechen mech a on se tak ocitl v temnotě, na jejímž konci zůstala silueta.

Už nestála. Nevítala. Klečela s hlavou skloněnou.

Tony se rozběhl.

Srdce se mu sevřelo v ledové pěsti obav. „Loki!" pokusil se na něj zavolat, ale pokud nějaké slovo vyšlo z jeho úst, burácení větru ho přehlušilo.

Zalykal se námahou a strachem. Sotva popadal dech, když se snažil zkracovat vzdálenost nejrychlejším tryskem, který kdy vyvinul. Hrdlo se mu svíralo.

A silueta se začala vzdalovat.

„Ne!" zakřičel. Uklouzl. Spadl na obličej. Na záda mu padla nekonečná tíha.

Nedokázal vstát.

Světlo zmizelo. Zůstala jen tma. Ledová. Zlá. Surová.
Plná výsměšného smíchu.

„Ne," zašeptal a otevřel oči. Ležel na ošetřovně stejně jako už několik dnů. Už ani nebyl zmatený jako poprvé, co se probudil z noční můry. I když se mu pokaždé, když usnul, zdálo něco jiného, pointa zůstávala stejná. Vždy se nějakým způsobem snažil dostat k Lokimu. A nikdy se to nepovedlo. Upřímně doufal, že se jedná jen o dočasný stav. Že je to jen reakce otřesu mozku a citové vyprahlosti, která po pár dnech zmizí.

Vzhledem k tomu, jak dlouho ale trvaly noční můry po Lokiho útoku na New York, v koutku mysli věděl, že takové štěstí mít nebude.

„Tony..."

Trhl sebou. Ten šepot znal. Také ho neslyšel poprvé. Místy měl dokonce pocit, že vidí ve stínech stát černovlasou postavu. Vždy ale jen na okamžik, mihnutí oka, periferním viděním. Jakmile tím směrem obrátil pohled, postava zmizela.

Zhluboka se nadechl a obrátil se na záda. Přemýšlel, jestli blázen o sobě ví, že je blázen. Pokud ano, byl skutečně blázen? O sobě si to začínal myslet. Slyšet hlas a vidět ducha rozhodně nebylo normální. Ale jelikož si uvědomoval, že to není normální, tak předpokládal, že se ještě úplně nezbláznil.

Mohlo se jednat o halucinace. Bruce mu sice žádné opiáty ani podobné silné léky nedával, ale přece jen jeho hlava dostala v uplynulých týdnech dost zabrat. Lokiho matka si z něj udělala domácí YouTube, z čehož si nebyl jistý, jestli už se vzpamatoval. Rána do hlavy, bezvědomí, Bifröst a další bezvědomí... to všechno mu mohlo nenávratně poškodit mozek.