Kameny moci (Ironfrost)

24. kapitola

Tony se rozmýšlel sotva pár vteřin, než vyrazil za bohem z obýváku ven. Nevšímal si Bannerova potměšilého úsměvu, ani neposlouchal domlouvání Thora s ostatními Avengery. Nezajímali ho.

„Loki'," oslovil ho a v duchu zavrčel. Bůh ho okázale ignoroval a pokračoval v chůzi. „Stůj."

Protočil očima a neochotně se zastavil. Neobrátil se. Zíral před sebe na neurčitý bod. „Co je? Zapomněl jsi mi snad ráno něco důležitého sdělit?" zeptal se kousavě. „Nebo tě Thor poslal s nějakou veledůležitou zprávou, kterou mi zapomněl říct sám?"

„Ne," řekl klidným hlasem a využil toho, že se Loki zastavil, a předstoupil před něj. Podíval se mu do kamenné tváře a vůbec mu nevěřil chlad, jenž v ní měl zapsán. Oči ho zradily a odkryly více, než sám bůh tušil. „Chci s tebou mluvit," prohlásil a pousmál se. Jeho předchozí poznámka ho utvrdila v tom, že ho ráno ranil. A zřejmě hodně, přestože nečekal, že by to přiznal.

„Umírám zvědavostí," zalhal Loki a v duchu doufal, že mu dá co nejdříve pokoj. Stále byl ublížený a uražený. A ještě v něm hlodalo zděšení z Thorovy výhrůžky. Potřeboval se na chvilku schovat a být sám. Nebesa, aspoň pět minut! Ale copak snad někdy stál osud při něm? Ne. Vždycky jen proti němu.

„Přemejšlel jsem –"

„No páni, nemám ti snad zatleskat?"

Tony protočil oči. „Ne. Stačí, když na moment zmlkneš," povzdechl si a opřel se ramenem o zeď. „Díky," zamumlal, když bůh nesouhlasně sevřel rty do přímky a založil si ruce na prsou. „Myslím, že se nám začátek dost nepodařil a chtělo by to začít znova."

Loki se zamračil. „O jakém začátku to mluvíš?"

„No přece celkově. Hele –" vzal ho za ruku a zatáhl ho do pokoje pro hosty, co měli nejblíž, „– teď budeme mít klid, nemusí nás každej poslouchat. Jde o to, že si od začátku jdeme po krku. Tys mě chtěl ovládnout, já tě chytit. A pak ses tu zjevil skoro mrtvej a –"

„Já si to nevybral," ucedil a odstoupil od něj i ode dveří. „Neměl jsem na výběr, jestli si nevzpomínáš."

„To je fuk. Na důvodu nezáleží. Podstatný je, kde jsme teď."

„V tomhle pokoji?" navrhl kousavě.

„Bože můj," utrousil Tony a ztěžka se svalil do křesla, které stálo vedle postele. Loki se ušklíbl a zůstal stát. „Nechci se hádat."

Bůh se na něj podíval s lehkým překvapením. Znělo to tak... upřímně. Ani on se nechtěl hádat. Měl toho už po krk. Chtěl jen klid. To přece nebylo tak moc, ne? Jenže se zlobil. Stark ho odmítl. Nechtěl ho. Nezdál se mu dost dobrý.

„To dnešní ráno –"

„Nevím, o čem mluvíš."

„Jasně," zabroukal Tony s pokřiveným úsměvem. Chápal, že se k tomu nechtěl vracet. Ani on ne, ale měl dojem, že by bylo vhodné to nenechat být. „I tak..." povzdechl si. „Hele, tohle mi moc nejde. Chci prostě začít jinak. Máme spolu pracovat. Bydlíš teď u mě. Měli bysme spolu vycházet a vyhejbat se zbytečnejm konfliktům."

Loki neochotně přikývl. Samozřejmě měl pravdu. Věděl to moc dobře. Ale jak se přes to měl přenést? Zvlášť tak brzo. Dokázal si vůbec představit, čím vším musel projít? Co všechno mu udělali? Jak moc ho rozbili, zničili a pošpinili? Ne. Smrtelník mohl tušit sotva hrubé obrysy šílenství, jež musel podstoupit. Dohady mezi nimi však byly vysilující, i když jich moc nebylo. Možná byla náročnější vzájemná přitažlivost, která se vznášela a doutnala mezi nimi. Jen zapálit, o což se Loki pokusil. A jak to dopadlo? Jaký vztah mezi nimi vůbec měl šanci na fungování? A jak k němu dojít?