Kameny moci (Ironfrost)

15. kapitola

Tony zamrkal a pootevřel ústa. Nechal sbalit brnění a dřepl si vedle něj. Svůj stav by popsal jako šok. Uvažoval, co se muselo stát. Jak hluboké zoufalství musel Loki zažívat, že se zcela odkryl. Udělalo to na něj svým způsobem dojem. Toto a chvíle před jeho odchodem, kdy dal svým syrovým emocím průchod, bylo to nejupřímnější, co od něj kdy viděl.

Mohl by toho využít. Možná by měl. Natáhl paži, něžně ho pohladil po spánku a pokračoval velmi pomalu na jeho prudce se zvedající hruď. Zastavil se na jednom z knoflíčků a pohrával si s ním. „Jestli tomu dobře rozumím," promluvil nezvykle tiše, „tak jsi ochotnej mi dělat děvku za to, že ti pomůžu."

Loki neodpověděl. Takto vysloveně to znělo ještě hůř, než jak to formuloval sám. Měl si to rozmyslet a nabídnout něco odlišného. Vždyť Stark měl všechno, takže nemohl doufat, že by si vybral něco jiného. Byl si jistý, že z toho zešílí. Měnit paměť mu však nehodlal. Nemohl riskovat, že by mu poškodil mozek.

Tony se naklonil k Lokiho uchu. Odhrnul mu vlasy a dotkl se rty odkrytého lalůčku. Zřetelně ucítil zachvění, se vzrušením to však nemělo nic společného. „To je pod tvoji úroveň, zlato, a pod moji taky,"  pokračoval, stáhl se a pohlédl mu do očí. „Nejsi tupá holka, co by se se mnou chtěla vyspat pro prachy. To bych pochopil. Ale nejsem kretén, abych tě využil a ty se z toho složil."

„Nesložil bych se,"  namítl chabě.

Tony se ušklíbl. „Hele, až mě budeš skutečně chtít, tak se bránit nebudu. Hezkej jsi dost, když už nejsi samá modřina. Mohli bysme si to užít. Ale teď bych spíš ocenil něco lepšího. Třeba pravdu." Nechal svá slova vyznít, než se posadil na zem tak, aby mu mohl hledět do obličeje. Ani se mu nezdálo divné, že tato konverzace probíhá na zemi.

Loki svůj pohled pomalu sklopil. Nečekal, že ho smrtelník odmítne, a přestože mu v hloubi duše za to děkoval, byl to zároveň úder na pošramocené sebevědomí. Jenže teď se ocitl v pasti, do níž se nechtěl za žádnou cenu dostat. Vyprávět mu, co se stalo? Fňukat, jak byl jeho život vystavený na lži? Jaký krutý výsměch osudu, že zrovna on by měl být bohem lží a iluzí! Brečet mu na rameni, jaký krutý trest si vysloužil za to, že chtěl od Ódina uznání? Ani za nic. Snažil se vymyslet, jak z toho elegantně vybruslit, avšak rána do hlavy musela být prudší, než se zdálo.

Zřejmě mlčel moc dlouho. Tony si povzdechl. „Fajn. Tak já si to brnění zase oblíknu."

Bůh okamžitě zpozorněl. „Ne, počkej..." požádal ho a nervózně se poposunul blíže ke stolu. „Podívej, já nejsem blázen. Vím dobře, v jaké situaci se nacházím. Kdybych vás chtěl ale zradit, tak bych tu teď nebyl, ne?"

„Co já vím. Může to bejt další ze tvejch podrazů," nadnesl Tony kousavě.

„A co bych z toho měl? Já také nechci, aby vesmír přestal existovat," protestoval. „Já jen..." kousl se do rtu a hlesl: „Nechci tam zpátky." Opatrně se přesunul na kolena, posadil se na paty a dlaně položil na stehna. Dával si pozor, aby neučinil žádný prudký pohyb. „Nechtěl jsem se opozdit. Thor mi nebude věřit. Jestli mi nepomůžeš, tak mě rovnou zabij."

„Myslím, že potřebuju drink," připustil Tony. Zvedl se s úmyslem to ihned zrealizovat; poodešel k dalšímu stolu, popadl láhev a napil se rovnou z ní. Věřil mu, že nechtěl znovu zažít to, co už měl za sebou. Ještě si živě vybavoval, jak vypadal, když ho k němu Thor odhodil. Nebýt toho, těžko by se Loki sám posadil do tak podřízené pozice. Uvědomoval si ten bláznivý bůh, co Tonymu tím dával najevo? Co by se mohlo stát, kdyby se rozhodl jej využít? Vždyť zbýval jen krůček, aby z něj udělal úplného cvoka; to mu došlo z několika vět, které mu zde přednesl.