Kameny moci (Ironfrost)

10. kapitola

Tony se vyčerpaně svezl vedle postele. Trvalo mu poměrně dlouho, než boha svlékl a ošetřil poté, co se ještě telefonicky spojil s Bannerem a na jeho doporučení Lokimu píchl slabou dávku sedativ. Rány na zádech se po sjetí po stěně kuchyňského pultu znovu otevřely a začaly krvácet. A protože se bůh neustále cukal, jako by chtěl utéci, přestože nebyl při vědomí, nedalo se jinak než ho znehybnit. Smrtelníkovi to připadalo jako nějaká forma transu, protože Loki neměl zavřené oči; naopak je měl divoce rozevřené, zornice rozšířené a plné strachu, ať už před čímkoliv. Na Tonyho hlas nijak nereagoval, snad jen se snažil uhýbat ještě více. Po uspání pohyby ustaly a děsivý pohled se skryl za očními víčky, ale místo toho přišlo něco, co Tonymu drásalo nervy mnohem hůř.

Zpod řas se jako drobné perly spouštěly slzy jedna za druhou, stékaly po červených tvářích na polštář. A z úst vycházelo bolestné fňukání a vzlyky. Skoro si říkal, že ho měl k posteli spíše přivázat, ale pociťoval k tomu takový odpor, že byl ochoten raději snášet nářek. Navíc se dalo předpokládat, že kdyby Loki, ačkoliv byl totálně mimo sebe, na svých zápěstích a kotnících ucítil i obyčejný saténový šátek, začal by vyšilovat i v tom podivném stavu, v němž se nacházel. Věděl o případech, kdy se v lidech zdvihla taková nálož adrenalinu, že byli schopni vyrvat i bezpečnostní pouta. Co by udělal zpanikařený bůh, se ani neodvažoval vymýšlet.

Mohl to všechno přesunout na Bannera. Ten měl více zkušeností s léčením než on. Věnoval se tomu přece v Jižní Americe, když prchal před armádou. Jistě by měl k celému případu mnohem profesionálnější přístup než on sám. Přistupoval by k Lokimu s chladnou hlavou a bez myšlenek, jež se v Tonyho hlavě převalovaly sem a tam, nechávajíce za sebou pořádný zmatek. Jenže se rozhodl, že to zvládne. Nebyl si úplně jistý, co ho k tomu vedlo, ale nechtěl, aby ho v takovém stavu viděl někdo další. Ani do telefonu neřekl Bannerovi vše, jen suché shrnutí. Možná proto, že se celou dobu u něj choval slušně, mu chtěl věnovat nějaké soukromí a uchovat tajemství.

„Jarvisi," oslovil svého kybernetického pomocníka, „jakmile se vzbudí, chci smazat veškerý záznamy z tohodle pokoje."

„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptal se Jarvis monotónně.

Tony zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem." Jemně setřel několik slz. „Pravděpodobně je to jeden z nejblbějších nápadů, co mě kdy napadly. I tak to udělej."

„Ale proč?" dorážel dál a Tony si v duchu povzdechl. Možná ho měl udělat méně zvědavého. Pravdou však bylo, že mu jejich konverzace velmi vyhovovala. Mnohdy ho Jarvis svými otázkami navedl k objevení dalších možností.

„Nechci, aby se tyhle záznamy nějak dostaly k S.H.I.E.L.D.u," vysvětlil ponuře a zívl.

Cítil se unavený, ale nechtěl se od Lokiho vzdalovat. Pro jistotu. Co kdyby přestala sedativa fungovat a on sebou zase škubal? Ještě by spadl z postele a znovu si otevřel rány. Opřel si loket o matraci a položil si hlavu do dlaně. Chtěl bohu srovnat ruku, jež se v podivném úhlu nacházela u jeho tváře, ale jakmile se jej dotkl, štíhlé prsty mu obemkly zápěstí a pevně stiskly. Zvedl oči k jeho obličeji. Stále měl zavřené oči. Pokusil se vzít si ruku zpět. Marně. Bůh se převalil na bok, schoulil se do klubíčka a dlaň si přitáhl k obličeji.

Tony si povzdechl a nechal se držet. Zdálo se mu, že se jeho tep až zázračně rychle snížil na normální stav. Že by pomohl dotek? I slzy přestaly téct. Jemně mu odhrnul vlasy z obličeje. Přestal plakat a místo fňukání slyšel smrtelník jen pravidelné oddechování.

„Tak ty chceš společnost, jo?" zašeptal pobaveně a pokrčil rameny. „Proč ne," znovu zívl a mrkl někam ke stropu. „Tohle už vůbec nikdo nesmí vidět." Odpovědí mu bylo souhlasné zašumění a zhasnutí světel.