Kameny moci (Ironfrost)

25. kapitola

Loki se cítil nanejvýš spokojeně, což vůbec nečekal. Samotného ho překvapil fakt, jak snadno se jeho ranní rozmrzelost a ublíženost vytratila. Anthony byl dobrý společník. Vtipný a svým způsobem okouzlující. A Lokimu dělalo dobře ho poslouchat, nechat se opájet zvukem jeho malebného hlasu a odpovídat na otázky. Včetně té na oblíbenou barvu a jídlo.

Jak večer postupoval, tak se více a více uvolňoval psychicky i fyzicky. Ani si neuvědomoval, kdy se ocitli vedle sebe. Možná ve chvíli, kdy mu smrtelník ukazoval něco na mobilu. Že zůstali sedět pospolu pak ze situace vyplynulo tak nějak automaticky a Loki nad tím nedumal. Cítil příjemné chvění a z každého neplánovaného doteku ho mravenčilo. Užíval si to. Bylo to pro něj nové, nepoznané. Znal žádostivou touhu, ale pokud někdy cítil jen obyčejnou radost z přítomnosti druhé osoby, tak to dávno zapomněl, a proto celými doušky hltal nové vjemy, aby si je mohl uložit do paměti a později z nich čerpat.

„Co máte vlastně pořád s tím, že jsi adoptovanej a Thor není tvůj bratr?" zeptal se náhle Tony a vyrušil tak tok Lokiho myšlenek. Hleděl na něj z bezprostřední blízkosti a neušlo mu, jak se bůh napjal. Zadoufal, že tím celý večer nezničí, ale odpověď ho zajímala tak moc, že byl ochotný riskovat, že bude muset později situaci vyžehlit. Mohl by se zeptat Thora – za předpokladu, že by se nacházel někde poblíž –, ale chtěl to slyšet přímo od Lokiho, protože se zdálo, že to je především pro něj něco, s čím se špatně vyrovnával.

„Čemu na tom nerozumíš?" opáčil Loki stroze. „Muž a žena, kteří mě vychovali, nejsou moji rodiče. Thor tedy není můj bratr."

„Myslíš z pokrevního hlediska?" Tony nakrčil obočí a pootočil se, aby na Lokiho lépe viděl. „Adoptivní rodiče přece nejsou z citovýho hlediska míň než biologický rodiče."

Loki se ušklíbl a pohlédl mu zpříma do očí. „I když zjistíš, že ti skoro tisíc let lhali?"

Tony zamrkal a ztěžka polkl svůj drink. Na moment zauvažoval, že by šokující zjištění odlehčil poznámkou o jeho věku, ale vycítil, že by to nebylo asi úplně nejvhodnější. Navíc se mu zdálo, že je Loki ochotný mluvit, přestože se atmosféra citelně ochladila i přes orientální prostředí. Raději ho proto zlehka stiskl na zápěstí a podal mu pití. „V čem?"

„Ve všem," opáčil chladně. Sklenici alkoholu spolkl na jeden lok a prázdnou prudce odložil na nízký stolek. V očích se mu blýskalo. „Úplně ve všem."

„Chceš o tom mluvit?" nabídl mu jemně. Nechtěl na něj tlačit, přestože ho spalovala zvědavost. To budování důvěry myslel vážně. A pokud to znamenalo, že mluvit nebude, tak to hodlal akceptovat. Prozatím.

Loki na něj úkosem pohlédl a pokrčil rameny, „Co na tom sejde. Stejně to je každému jedno. Všichni se starají jen o sebe a nikdo další je nezajímá." Během slov vstal a přešel k balkónu. Zadíval se dolů a na okamžik pomyslel, že by to bylo jednoduché řešení. Všechno by skončilo. Veškerá bolest by se rozplynula, jak se to mělo stát, když spadl z Bifröstu. Trhl sebou, když mu na rameni přistála dlaň. Teplá, ale přesto mrazivě chladná. Rozporuplná jako on sám.

„Mně to není jedno, Loki," řekl Tony nezvykle vážně. „Kdybych se staral jenom o sebe, tak bych tě to ráno nechal dokončit. A oba víme, že by to nedopadlo dobře, za předpokladu, že bys to vydržel."

Přikývl. Teď už byl schopen akceptovat to, že mu tím smrtelník prokázal službu. Poraněné ego pořád bolelo, ale už nehořelo ponížením. Nahlas by to samozřejmě nikdy neřekl. Přikývnutí byl největší ústupek, který hodlal udělat.

„Já vím, že jsme fakt nezačali nejlíp," zopakoval Tony znovu. „Ale mně věřit můžeš." Zlehka mu stiskl rameno a počkal, až se k němu otočí. Věnoval mu drobný úsměv, kterým chtěl svá slova potvrdit. „Nepůjdu za nikým a nebudu žvanit."